Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 3 g

16. února 2012 v 12:16 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Když sem vstoupila, nemohla jsem uvěřit svým očím! Má strana pokoje byla vymalována na oranžovou se zelenými detaily. Měla jsem novou postel a novou skříň.
"Jak je to možné?" zeptala jsem se Niny zcela okouzleně. Najednou to tady vypadalo fantasticky.
"A ty jsi říkala, že tvůj tatík není bohatý," odfrkla Nina a sesunula se na postel od Fihlasy. Všimla jsem si, že zavřela oči a mne si spánky.
Otevřela jsem skříň a všimla si, že mi tam zůstaly pouze ručníky, líčidla, která jsem stejně nepoužívala, a jiné drobnosti. Ale oblečení žádné. Začala jsem si nové kousky vybalovat a vše poctivě ukládat a věšet do mé nové skříně.
"Měly bychom se ještě vrátit, potřebuješ své prasátko," ozvala se Nina z postele, ale nevypadala, jako že by se jí někam chtělo.
"Nechme to na později, souhlas? Já teďka mám stejně ještě nějakou práci, a ty vypadáš unaveně. Běž si lehnout. Jaké máš číslo pokoje? Kdybych něco potřebovala, klepnu na tebe," vyzvala jsem jí a ona vystartovala. Když už stála u dveří, otočila se, a řekla: "21," usmála se, a už byla fuč.
Kecla jsem sebou na postel. Tak jestli každý den bude stejný, tak potěš koště. Už teďka se mi chce spát, a to ještě není tak pozdě. Kolik vlastně je? Nejedou mi tady hodinky. Vlastně je 13:42. Jak to vím? Musím se na to zeptat Fihlasy.
Vzala jsem poslední kousek nového oblečení, převlékla se do něj. Byly to jedny z těch venkovních šatů a sešla jsem dolů po schodech do obývacího pokoje, což zároveň sloužilo jako společenská místnost a spousta dalších věcí, jako třeba herna, kino, odpočívárna a podobně.
"Ahoj všichni," pozdravila jsem ještě na schodech a usmála se. Pak jsem se opatrně pustila na cestu dolů.
"Ahoj, ty jsi ta nová, že? Ta Fihlasova, nemám pravdu? Počkat, jo! Almisa!" ozval se z rohu líbezný sametový hlásek, který nemohl patřit děťátku staršímu sedmi let. Když jsem se ale tím směrem podívala, uviděla jsem asi šestnáctiletou tmavovlásku. Měla čokoládovou pleť a její černé vlasy se jí točily do prstýnků a rámovaly obličej. Ach jo, stejné vlasy měla Justa.
"Ano, to asi budu já. Nevadí, když si přisednu?" zeptala jsem se a ona se posunula na trojmístné pohovce, kterou předtím celou okupovala sama.
"Nebude, já jsem Merlí, a jsem tady asi jediná, která na tebe právě nečučí jako na zjevení!" zasmála se.
Když jsem se rozhlédla, uvědomila jsem si, že nekecá. Vážně se na mě všichni dívají, jako kdybych právě spadla z jabloně přímo na zadek. Věnovala jsem jim jeden ze svých okouzlujících úsměvů.
"Víte, možná byste mohli aspoň zavřít pusy," poradila jsem jim tiše. Nemohli to slyšet.
"Ti je nezavřou, dokud se tu neobjeví někdo zajímavější," poučila mě Merlí.
"Ok, jak dlouho to asi potrvá?" ty pohledy mi nebyly zrovna příjemné.
"Nemám zdání. V tvém případě asi dlouho. Ale to je jedno. Tady jsi vždycky pod drobnohledem. Zvykej si, holka," zvolala ta praštěná osůbka.
"Tak jo, co to čteš?" zeptala jsem se, když jsem v jejich rukou objevila světle zelenou knihu.
"To je kniha o té lodi Titanic. Sice bych se mohla zeptat Kaina, ale podle mě je lepší si to nejdříve přečíst, ať jsem v obraze," odpověděla mi Merlí nenuceně.
"Kaina to nějak zajímá?"
"Kain byl na palubě," podívala se na mě a rozesmála se. Můj pohled musel být asi vážně vtipný, protože jsem si jej dokázala představit. Musela jsem mít své velké oči doširoka otevřené, pusu pootevřenou a zaujímat ztuhlou pózu. Prostě já. "Ty to nevíš?"
"Co, co jestli nevím? Že jsou zde lidi, co se narodili před více než sto lety?" zvýšila jsem hlas, ale ne úmyslně.
"Ale no ták, pšt, to je dobré. Na to si zvykneš. Já myslela, že už jsi zběhlejší, ale to nevadí," usmála se na mě, a já v tu chvíli doufala, že mluví pravdu.
"Tak dobře. Dneska si asi s Fihlasou promluvíme, snad mi to vysvětlí," oplatila jsem jí úsměv. Už jsem se celkem těšila na večer. Je toho na mě nějak moc.
"A kdybys potřebovala ještě něco vědět a nechtěla se ptát jeho, tak jsem ti k dispozici!" nabídla se.
"Dobře, děkuju. Víš, asi půjdu nahoru. Když tak se ještě stavím, jo?"
"Dobře," řekla, a už se zase věnovala své knize.
Pomalu jsem vyšla všechny schody, stále ještě zahloubaná v myšlenkách. Takže tady jsou i lidi z Titaniku? A jsou tu i lidi z jiných potopených lodí? Nebo jenom z této? Musím se na to zeptat. Stejně nechápu, že se mi o tomto ten skrček opomenul zmínit. Za to mu zakroutím krkem. Vypadala jsem jako úplný nekňuba!
Vešla jsem do svého pokoje, vzala si papír a tužku a rozhodla se, že napíšu té Nikči, jak jsem slíbila. Chci, aby jí tento dopis přišel co nejdříve, ale nevím, jak dlouho to bude trvat.
Ahoj Niki,
vím, že má příští slova budou znít blbě, ne-li rovnou šíleně, ale musím ti to říct. A prosím, nevolej na mě psychiatrickou léčebnu. Stejně by tu netrefili.
Takže, kde mám začít?
Víš, není pouze svět, po kterém chodíš ty, a který jsem ještě nedávno považovala za svůj domov. Existuje ještě jeden, pod hladinou moře. Můj otec odtamtud pochází, a já jsem to zdědila. Musím nyní být zde, protože kdyby ne, hrozilo by mi nebezpečí. Nechci tu být, nelíbí se mi tu. Lidi jsou na mě hodní, ale nepatřím zde. Patřím k vám. Ach jo, jak ráda bych se vrátila, smála se zase příšernostem, co jsme vymýšlely. Na druhou stranu ale vím, že už to nikdy nebude jako dřív. Ty víš, že jsem se nikdy nechtěla stát ničím jiným, než jsem byla. Teda, jo, jednou věcí, psycholožkou, ale ani to už mi nevyjde. Nepřeju si být jiná, ale nevěřila bys, kolik je tu lidí! Stavby jsou nádherné, ale přesto bych raději zpátky do toho našeho malého oprýskaného domečku. Mám tady peníze, a myslím, že i moc. Ale nic takového nechci. Chci raději zpátky naše přátelství, neboť to pro mě znamená víc. To, že si na mě pamatuješ jenom ty, mě moc bolí. Na druhou stranu ale také těší, protože jsi jediná, která mě měla doopravdy ráda. A já mám štěstí, že vůbec někdo takový byl. Kdybych to jen věděla i předtím. Můžeme si volat, ale nijak často. Já tady budu chodit do školy, učit se a poznávat nové lidi. To samé bys měla dělat i ty u sebe. Kdyby si na mě ještě někdo vzpomněl, vyřiď mu, že jsem ho také měla moc ráda. Možná si za to ale mohu sama.
Nyní už se budu loučit. Pá, nesnaž se mě hledat, nenašla bys mě.
Stále tě mám ráda, nikdy nezapomenu.
Monča
PS.: Ty kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.
 

Další články


Kam dál

Reklama