Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 1a

1. července 2011 v 20:09 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Dnes jsem si pro vás připravila první kapitolu mého příběhu. Doufám, že se vám bude aspoň trošku líbit. Prosím, abyste zanechali komentáře - samozřejmě i ty nesouhlasné, mám ráda kritiku, člověk

se z ní mnohému naučí.

1)
"Ještě chvíli a někoho praštím," zašeptala jsem do vzduchu tak, aby mě nikdo neslyšel. Už mě to nebaví. Učitel si nedokáže vydobít jakýkoli respekt a neustále nám vyhrožuje, jak nám naše chování zúčtuje. Nevím, co chce účtovat, neboť občas mám pocit, že on nedokáže spočítat ani jednoduché jedna plus jedna.
Mám náladu kreslit si po lavici. Vedle malinkého papouška už kreslím černobílého piráta. Pásku přes oko, vousy a vytahané kalhoty. Není to první pirát, který se na lavici kde sedím objevil. Z pravého horního rohu na mě jeden s obrovskou čepicí pomrkává.
Nebaví mě, že za vše, co provedou naši neschopní kluci, můžeme vlastně všichni. Protože dle učitelů si to máme vyřešit mezi sebou. Jeden za všechny, všichni za jednoho! To je sice krásné, ale když se konečně chceme poprat, tak nám v tom profesoři zase brání, že násilím se nic nevyřeší. Takže jakmile se někdo baví v hodině, všichni píšeme písemku. Když se ale někomu cosi podaří, to je to hned Hanička sem, Hanička tam. Ano, většinou je to doopravdy Hanička, komu se něco povede, a když náhodou ne, tak to učitelé prostě nějak zaobalí, že nakonec stejně chválí jenom ji. Ale že je to premiantka, šprtka a oblíbenkyně přeci neznamená, že má v hlavě i něco jiného, než nažloutlou slámu, kterou by už nežrali ani hodně hladoví králíci! Minimálně tak to s Nikol vždycky komentujeme, neboť nejspíš trošku žárlíme a nechceme si nechat ujít možnost, kdy ji můžeme pomluvit a ještě z toho mít dobrý pocit.
"Slečno Restorová, dáváte pozor?" optal se mě učitel. Měla jsem tisíc chutí mu odpovědět, že pozor doopravdy nedávám, jelikož v tomto hluku, který vydávala třída, nebo tak se aspoň tomu šílenému seskupení 27 opic říká (sebe, Nikol, Justu a Barču nepočítám), se to doopravdy nedalo. Nakonec jsem ale přes všechny smrtelně jedovaté jiskry, které vylétly z mých očí a pak se zcela zbytečně snažily rozhodit našeho pana "profesora", usmála, tedy, spíš jsem se zašklebila, neboť ve své současné náladě jsem se na nic lepšího ani nezmohla, a odpověděla, že nemám absolutně žádný problém a pozor samozřejmě dávám, jen mi trošičku uniklo, jakou že to otázku mi býval položil, jelikož jsem právě uvažovala nad tím, kolik práce dá uklizečkám každodenně uklízet svinčík po neandrtálcích, kteří se zdržovali v této kleci. Ani nevím proč, ale na blbé otázky vždycky odpovídám ještě blbější odpovědí!
Dle mých soukromých myšlenek to uklizečkám moc práce nedá, neboť po skončení hodiny musíme my, naše třída, jít, a vše pouklízet. Co na tom, že jsme to neudělali my! Takže uklizečky si pak přijdou, přejednou si hadrou po podlaze, sednou si za stůl ředitele, kde se mi už jednu podařilo nachytat, a shrábnou peníze, zatímco my stojíme kilometrové fronty v jídelně, kde se současně stravují dvě školy.
"Co si to dovolujete, takto se ke mně chovat, okamžitě k tabuli, a nemyslete si, že to tímto skončilo, to tedy rozhodně ne! Budu si na vás stěžovat! S ředitelskou důtkou na konci roku můžete jistojistě počítat!" rozhořčil se učitel, který je tak trošku cholerik, ale mi už to bylo všechno jedno. Nepřítomně jsem protočila panenky a s obrovskou elegancí, nebo jsem aspoň doufala, že jsou mé pohyby ladné a elegantní, jsem zvedla žákovskou, zahrála si na to, že je mi všechno lhostejné, a jakože mimochodem jsem dopochodovala k tabuli. Jestli se těm bílým plátnům, na které se promítá z počítače, dalo ještě říkat tabule.
"Tak, pane profesore, na copak mě hodláte vyzkoušet?" zeptala jsem se a sladce se usmála, no, až tak sladké to nebylo, jelikož v mém hlase jasně zněly stopy jízlivosti, ale snaha byla. Doufala jsem, že to učitel přejde bez poznámky, protože už jsem veškerého ječení měla dneska dost.
"Na co bych vás měl, milá slečinko, zkoušet?" slyšela jsem, jak to slovo "slečinko" vyprsknul. Snad ho pálilo na jazyku, tak se ho chtěl co nejrychleji zbavit. Trošku jako když se napijete hodně horkého čaje. Každopádně tím způsobil, že jsem si musela otřít obličej a prohnala se mi studená smršť okolo páteře. Doopravdy jsem se lekla. A to si myslím, že já už ani nemám právo se lekat. Po tom, co mě jednou můj bratr držel hlavou dolů z balkonu jenom za nohy a smál se, že mě pustí.
"Halo, slečinko, máte nějaký problém? Dobrá, píšu za pět!" ozval se učitel a už psal svým rozmáchlým rukopisem do mé žákovské knížky: "8.9. D zkoušení 5".
S naprosto pitomým úsměvem jsem se vrátila do lavice. Musím uznat, že mi to bylo vcelku jedno, možná proto, že mi to stále ještě nedocházelo. No, tak se naši zblázní. Hlavně, když teď dokreslím toho malého piráta, nevím, jak mám udělat, aby mu ten papoušek seděl na rameni. Neměla jsem kreslit papouška jako první. Možná, kdybych mu tošku předělala nohy, tak by to šlo.
"Zbláznila ses? Cos to tam vyváděla? To jsi doopravdy o druhé světové nevěděla vůbec nic? To už jsi fakt tak pitomá?" ptala se mě kamarádka. Barča, co jiného od ní čekat! Upřímnost sama. Když se ale spřádá nějaký plán, dokáže organizovat na jedničku. Prostě je na to machr. Vést lidí je, jak ona sama říká, jejím posláním. Dobrá, já jí to nevyvracím.
"Nezbláznila, pročpak, Barbie?" Tuhle přezdívku nesnášela a já to moc dobře věděla. Vymyslela jí ji Justa v době, kdy jí Bajka začala říkat "Jánošíku". Hrozně mě bavilo, když se ty dvě handrkovaly. Bylo to doopravdy komické. Barča když spustí, nedá se zastavit. Je to jako průjem, který nezastavíte vůlí, ale tím, že on se prostě rozhodne. No, dobrá, uznávám, to bylo hnusné a trochu odporné přirovnání, ale právě takovou jsem měla náladu. Hnusnou a odpornou.
"Okamžitě mi přestaň říkat tím děsným jménem. A ty že ses nezbláznila? Tak mi tedy vysvětli, proč se stále tak přiblble usmíváš a tváříš se, jakože právě dneska začala ta největší slavnost století?"
"Ona dneska začala nějaká slavnost?" zeptala jsem se, a v tom okamžiku bych si nejraději nafackovala. Opravdu musím vypadat jako naprostý vůl. A asi bych si z obličeje měla odstranit tu hranou masku, na které se mimo jiné zračí ten nejneuvěřitelněji průhledný úsměv, který by neoklamal ani opici - i když musím říct, že taková opice by se asi zrovna o můj pitomý úsměv nestrarala.
"Ty jsi tele, odmítám s tebou dále diskutovat!" obrátila oči v sloup má kamarádka a já jsem se podívala před sebe. A omlouvám se všem, které jsem v tu chvíli vyděsila, ale záchvat smíchu se doopravdy nedal potlačit. Řechtala jsem se jako slon v porcelánu! Obrovsky, nezvladatelně a naprosto neobratně. Ok, sebekriticky přiznávám, že začít se smát uprostřed výkladu o druhé světové válce a odvážení židů do koncentračních táborů bylo na výsost nevhodné, a taky jsem to chtěla zastavit, ale v tom smíchu byly jakési pocity, které se draly ven už dlouhou dobu a nyní se konečně propracovaly až napovrch. Byl v něm slyšet hněv, lítost, sebelítost a taky, bohužel, má zranitelnost, že kdyby mi teď někdo něco řekl, tak bych se nejspíš rozbrečela. Opravdu jsem v tu chvíli děkovala bohu, že učitel byl zrovna zabrán do přednášky o tom, jak je nevhodné a nevkusné rušit jeho výuku tak neuctivým způsobem. Jinak by si určitě všiml toho, že se můj pohled z tvrdého změnil na smutný. Na skelný pohled, u kterého stačí malý impuls a první slza se dostane přes okraj dolního víčka a rychle si prorazí cestu přes celou tvář až dolů na bradu.
Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Všichni mají kecy, že to jsou hormony, že jsem v pubertě, že se z toho dostanu. Prý taky se mnou puberta pěkně cloumá, přičemž ji obdivuju, že zacloumá s mými 60 kilogramy a 173 centimetry. To je asi pěkně silná.

Je to pouze první část první kapitoly. Zítra se těšně na další ;).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TereZa TereZa | Web | 1. července 2011 v 20:21 | Reagovat

Ahoj , promiň že ruším...Nechtěla by jsi udělat avatar,popisky nebo png srdíčko? Byla bych strašně moc ráda za jakoukoliv grafiku napřání , abych věděla že o ni má někdo zájem. Strašně moc děkuju , když si něco objednáš! Ahoj a strašně se omlouvám za reklamu!

2 Kritik Kritik | 3. července 2011 v 18:59 | Reagovat

Ahojky. Myslím, že jsi udělala dobře. Konečně ses někam pohnula, udělala jsi rozhodující krok. To je důležité. Víš, o čem mluvím, že? :)

3 almisin-svet almisin-svet | 4. července 2011 v 16:47 | Reagovat

Teri, nevadí, vůbec :) Kouknu a dám echo. :)
A Hani, mno jo, dík... Doufám, že jsi mi už odepsala na email ;).
Jinak, dnes se pokusím dodat další kapitolu, ale mám toho najednou nějak moc, takže se moc omlouvám, jestli to nestihnu. Pá

4 Antonia Strange Antonia Strange | E-mail | Web | 7. července 2011 v 9:24 | Reagovat

Chtěla jsi kritiku... Jenže jakou? K tomuhle kritika napsat nejde... Snad jen jedno: Občas ti chybí čárky. :)

5 Upibarka Upibarka | Web | 7. července 2011 v 9:57 | Reagovat

Jakto, že kritiku psáti nelze? :) A jinak děkuji. Čárky mi určitě chybí, někdy nadbívají. Zkusím to zkontrolovat a opravit. Četla jsem to asi tisíckrát, ale pokaždé tam najdu další a další chyby :). Děkuji

6 Pata Pata | Web | 10. června 2012 v 14:20 | Reagovat

Je to hezké,dala bych do nějaké soutěže. Ahoj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama