Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 1b

4. července 2011 v 17:51 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla

Ahoj zlatíčka,
takže tady pro vás mám připravené to slibované pokračování. Doufám, že se vám to líbí, ač nevím... :) Zatím se pohybujeme na začátku druhé poloviny první kapitoly. Upozorňuji, že kapitol je hodně, ale doufám, že vás to zaujme natolik, že neutečete po prvních dvou zveřejněných částech.

"Nejmilejší, ale zároveň nejhorší zvuk na světě je zvonění!" postěžovala si moje kamarádka. Teď, v tuto chvíli a tuto hodinu jí však musel připadat úžasný. Nejsem jediná, kdo Jiráka nenávidí. Učitel jeden, už tři roky se mi snaží zničit mi mou optimistickou náladu a vypadá to, že v tom úspěšně hodlá pokračovat i letos v kvartě. Já ho doopravdy nenávidím! I když je pravda, že už můj pohled na svět dokázal zničit natolik, že se ze mě stal pesimista křížený s realistou, který je usazen v těle optimisty.
"Moňko, říkám, zvoní! To znamená, že máš tryskem upalovat domů, byla poslední hodina!" vříská mi kamarádka do ucha, já se po tom zvuku otočím, ale slovo "upalovat" a "domů" a v neposlední řadě slovo "hodina" mi dohromady nějak nedocvanou. Kamarádka to pochopila, zná mě, ví, že občas si sedím na vedení - popřípadě stojím, ale to jenom zřídka!
"No jo, já už jdu, nemusíš mě tahat! A už vůbec ne za můj cop, víš, jakou mi dalo práci ho uplést?" zeptala jsem se Barči, která mě dosti neohleduplně čapla za vlasy a teď se mě snažila odvléct pryč. Ani jsem nestihla za sebou zasunout židli.
"Tenhle výtvor, že ti dal práci?" významně zvedla obočí a ukázala na můj trošku neuhlazený copek. A co, moc se toho vyrobit nedá, když máte sestříhanou postupku.
"Jo, a nepřeji si, abys mi urážela moje vlasy!" kvikla jsem trošku přidušeně, jelikož to, jak Bajka tahala za mé hnědé "cosi" na hlavě opravdu bolelo. Měla jsem chuť se na ni rozkřičet, ale pak jsem si uvědomila, že by mi to stejně bylo k ničemu, tak nač si zatěžovat hlavu zbytečnostmi.
"No jo, ale, sakra, víš, jaká bude v jídelně fronta? Takhle ten bus doopravdy nestihnu," podívala jsem se na ní s lítostí, ale ve skutečnosti jsem lítost necítila. Bydlela jenom pár kroků, přesněji řečeno to domů měla kilometr a půl, a stále se jenom vozila. Jednou tatínek, podruhé maminka. Ne, nežárlila jsem, jen já musím každé odpoledne chodit pět kilometrů pěšky, protože autobusy do té díry nejezdí, tedy jezdí, ale blbě. No, dobrá, možná trošku žárlila, ale to je snad normální a přirozené, ne?
"Velká, velká fronta tam bude. Asi dneska oběd krapet vynechám, stejně se mi tam nechce," podívala jsem se do očí Barči a musela se usmát. Tentokrát upřímně. Čekala jsem, za jak dlouho se rozječí, že na mě tedy vůbec nemusela čekat, ale její napjatý pohled po chvíli povolil a ona se nakonec taky usmála a odpověděla: "Dobrá, tak jo, já ho asi taky krapet vynechám, máš pravdu, měla bych pár kilo shodit!" prohlásila naprosto vážně, a tím mě doopravdy rozesmála, s její muší váhou chce něco shazovat? Co? Leda kosti! Nebo kůži jako had.
Celou cestu až na zastávku jsme se smáli, že se po nás kolemjdoucí ohlíželi. Máme právo se smát, jsme malé hloupé puberťačky, ne? Je pravda, že velmi podobně to nejspíš cítili i všichni okolo, neboť když jsme šli kolem nich, tak se taky usmívali nebo aspoň protočili očima.
S Barčou jsem se před chvíli rozloučila, už jí jel autobus. Cesta je neuvěřitelně únavná. Stále jedna a ta samá. Měla jsem jet na kole. Ale když ráno obloha vypadala, že se co nevidět rozprší, tak jsem si řekla, že stejně bych musela jít pěšky, neboť jezdit na kole s deštníkem jsem se ještě doopravdy ještě nenaučila. Měla bych to asi natrénovat. Určitě by to nebylo zbytečné! Druhá možnost je, že si pořídím pláštěnku.
"Dobrý den, prosím vás, nevíte, kudy bych se dostala do centra?" zeptala se mě paní v autě. Nakláněla se přes okno a vypadala velmi ustaraně a ospale. Pod malinkýma červenýma očkama se jí rýsovaly fialové kruhy a na pravé tváři jsem si všimla otlaku od polštáře. Zrychleně dýchala ústy a mě napadlo, že nasedla za volant teprve před chvílí a zapomněla se podívat, kudy má jet.
"To musíte jet pořád rovně, a až uvidíte kostel, zabočte doprava. Pak už na centrum narazíte stoprocentně," vysvětlila jsem jí cestu, a věnovala jí ten nejslušnější úsměv, jaký jsem ve svém repertoáru úsměvů měla. Oplatila mi jej, poděkovala a vydala se na cestu. Já jsem se pustila do svých naprosto praštěných úvah, které mě každodenně doprovázejí na mých cestách.
Co budu dělat doma? Můžu se jít učit. Ehm, to raději okamžitě zavrhnu, stejně zítra nepíšeme z ničeho, snad! Je teprve druhý týden školy a já už mám jednu krásnou pětku v žákovské. Vlastně je to má úplně první známka. Jako každý rok. Je už to vlastně má tradice. Každý rok mít na první stránce alespoň jednu pětku. Jediná škoda, že letos je z dějáku. Ten předmět se tak strašně těžko napravuje. Bude to způsobeno hlavně tím, že my zásadně písemky nepíšeme - no, tři do půlroku jo, ale to je tak vše. On hlavně zkouší, a když už jsem byla zkoušena, a dostala za pět, bude se to parádně těžko vytahovat! Já se na to vykašlu. Asi jsem doopravdy měla věnovat pozornost tomu, co říká. Můžu si za to sama. Kdybych přeci jenom poslouchala a nebyla tak naštvaná a rozladěná, možná bych to dokázala říct i na jedničku.
Když jsem procházela okolo dávno opuštěného, zchátralého nádraží, měla jsem strach. Jako vždy. Bydlí tam bezdomovci a říká se, že si nebohé děti grilují k večeři. Samozřejmě tomu nevěřím, ale zkuste si jít po liduprázdné, úzké a depresivní ulici okolo místa s takovou pověstí. Opravdu to není příjemné. Jako vždy jsem však prošla, a nikdo si mě k večeři neservíroval. Jestli to doopravdy dělají, tak by mě zajímalo, jaký příbor používají. Jestli obyčejný, nebo nějaký, já nevím, plastový? Nebo naopak jakýsi luxusní, na úrovni. A stejně tak by mě zajímalo, kde se nachází ta úroveň. Říkáme třeba: "To neudělám, to je pod moji úroveň," ale kde ta úroveň je? No jo, jsou to blbé úvahy. Ale vzhledem k tomu, že domů to je stále ještě nějaký ten kilometr, přesněji dva, tak se mi nedivte, že uvažuju naprosto nad vším. Občas si do své MP4 nahraju učení a pak to poslouchám, ale dneska na nic takového nemám náladu, takže se budu muset spokojit se svou bujnou fantazií, která mě provází na každém kroku už čtrnáct let. Tedy, teprve třináct, protože chodit jsem se naučila až v jednom ročku, a ani si nevzpomínám, nad čím jsem tehdy uvažovala.
Děkuju bohu, že v dnešní době můžu přemýšlet nad čímkoli a dokonce můžu svůj názor předávat i dál. Mohu plácnout skoro všechno a stejně se mi nic nestane. No uznejte, že muselo být o hubu dávat si bacha na jazyk. Já bych to nejspíš nesvedla, i když, těžko říct. Člověk si zvykne na daná pravidla, a pak už mu nepřipadá tak těžké je dodržovat.
Ach jo, doma zase bude babka. Přijdu domů a ona hned spustí: "Co tu děláš tak brzo?" Opravdu ty její věčné dotazy zbožňuju. "A kde jsou holky? Ony nepřišly s tebou?" Holky jsou moje sestřenice. Bydlí vedle nás. A babička je, k mé smůle, nadevše miluje. Tak ať, já mám Ťapinku, která je naopak nadevše nesnáší. Ťapinka je můj pejsek. Malé, černé a uštěkané stvoření, které se nejraději plantá lidem pod nohy. Rasou to je německý špic trpasličí. Takový můj malý trpaslíček to je. Však má v kohoutku pouhých 18 centimetrů. Když se ale přiblíží jedna z mých drahých sestřenic, Ťapka neváhá a začíná na ně vrčet, štěkat, tahat je za nohavice a i jakýmkoli jiným způsobem se je snaží dostat z našeho pozemku. Nedivím se jí, já bych je tak nejraději dostala ze svého okolí. Ještě štěstí, že k nám tak často nechodí. Jen když něco potřebují.
Ještě kilometr a jsem doma. Co budu dělat stále nevím. Ale asi se vyvalím dozadu za barák na lavičku, vezmu si jakousi poživatelnou knihu a budu si číst a zároveň se opalovat. A pak bych si mohla jít zaplavat. No, zaplavat. Voda v bazénku mi dosahuje maximálně po boky, ale tak se aspoň můžu položit na hladinu a nechat se kolébat. Vezmu si tam nafukovací lehátko, jo, to půjde. Konečně se začínám domů zase těšit. Teďka mám rozečtenou naprosto fantastickou sérii knížek. Jmenuje se to Škola noci. Fakt mě to baví, i když je to o upírech. No jo, dneska jsou upíři hit. Dobře napsané knihy s nimi vydělávají nemalé peníze. A po čem jiném lidi touží? Po slávě, bohatství a štěstí. Samozřejmě pouze pro sebe, nejbližší rodinu a přátele, se kterými se stejně už zítra bavit nebudou, jelikož rozhodnou, že to, co jim udělali, doopravdy nebylo správné.
Tak, a jsem konečně doma.
"Nazdar," zdravím svoji babičku. Odpovědí je mi jakési nezaujaté zamumlání, které asi bylo myšleno jako veselý pozdrav na uvítanou.
Tak zanedlouho se zase shledáme. A já slibuji, že pro vás budu mít připraveno pokračování. Děkuji za všechny komentáře, Vaše Almisa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antonia Strange Antonia Strange | E-mail | Web | 9. července 2011 v 10:07 | Reagovat

Mě se to strašně líbí! Jdu hned dál.
Jen bych být tebou nenapsala, že čte Školu noci, děláš tím reklamu. :D Ale to je jenom taková blbost, je to naprosto super!

2 almisin-svet almisin-svet | 12. července 2011 v 12:33 | Reagovat

Ahoj, to jsem moc ráda, že se ti to líbí. Jsem ráda, že jsem si našla aspoň jednoho čtenáře ;).
Máš pravdu, že jí dělám reklamu, ale když já ty první tři díly tak strašně zbožňuju...že jsem se prostě asi neovládla :D :D :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama