Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 1c

6. července 2011 v 13:36 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Tak jsem opět zde, a chci vám představit další pokračování svého příběhu. Nyní zabrousíme až na samý konec první kapitoly . Omlouvám se za velmi pomalý rozjezd, ovšem celý tento příběh byl myšlen jako kniha, takže nyní se mi to dávkuje skutečně těžko. Přesto doufám, že už si to získalo aspoň jednoho fanouška, co?

Vyšla jsem nahoru do svého pokoje, který mám s malými obměnami už od svých šesti let. Mám to tam fakt moc ráda. Je to mé útočiště za chladných nocí a nepříjemných dní. Ne, že by bývalo venku nějak zvlášť zima, to ne. Ale většinou je to útěk před rodiči, před babičkou a hlavně před realitou. Svůj pokoj vnímám jako kouzelný. Je vymalovaný namodro, ale s motivy trávy. Postel s nebesy, která upoutá pohled každého jako první, stojí uprostřed tohoto mého malého království, a je jako obal nejmilejší knihy. Dělá můj pokoj pokojem. Na nedostatek peněz si doopravdy stěžovat nemůžu, na nedostatek citu už ano. Ze strany prarodičů určitě. Od rodičů ne, ti mě mají rádi a já mám ráda je. Nerozumíme si sice tolik, jak bych si přála, ale stejně spolu vycházíme dobře. Chtěla bych, aby to tak bylo i s mými babičkami, ale to je nejspíš nesplnitelný sen.
Mí dědečci mi zemřeli ještě před tím, než jsem se narodila, takže si na ně vůbec nepamatuju, ale slyšela jsem, že byli výjimeční. Hodní, ochotní a vždy v dobré náladě. To už se bohužel o jejich manželkách říct nedá. Jedna bydlí daleko, takže se s ní skoro nevídám, ale stejně. Nikdy si se mnou nechtěla hrát. Nebavilo jí to. A než pozorovat její zhnusený obličej, to jsem si šla raději hrát sama. A ta druhá? Ta je šíleně zvědavá. Nemám ráda zvědavé a žárlivé lidi, i když žárlivostí trpím občas taky. Neustále se montuje do soukromí druhých. Navíc mi nadává a stále se semnou hádá. No, nemůžu říct, že by to nebyla i moje chyba. To bych lhala. Já se s ní hádám ráda. Zní to škaredě? Možná. Ale neustále poslouchat, jak se neumím chovat, jak jsem hnusná a nevychovaná, že bych měla zhubnout, a že takto ničeho nedosáhnu, doopravdy nemám zapotřebí. Zvlášť proto, že ona toho dosáhla tolik. Ehm, ona ve své práci roznášela poštu. To byla náplň jejího zaměstnání. Já budu mít aspoň střední školu, doufám ale, že i vysokou. Ona měla jenom základní vzdělání. Tak nevím, kdo to dotáhne dál.
Je však nesmysl se něčím takovým nervovat. Na to jsem přišla už dávno. Prostě ji ignoruju, nebo se s ní hádám. No co, na někom si ten vztek vybít musím, a když původce většiny mých špatných nálad je ona, tak je myslím nad slunce jasné, že ten obětní beránek bude ona.
Vzala jsem si knížku, kterou jsem rozečetla dneska ráno, převlékla se do plavek, vzala si osušku a se skvělou náladou běžela na zahradu. Na lavičku za domkem, která je krásně odříznutá z jedné strany králíkárnou, ve které mimo jiné skladujeme i pytle sena a brambor, z druhé strany zdí, která kdysi patřívala skleníku, ale nejde přes ni nic vidět, z třetí strany keři, které jsou vysoké asi metr padesát a z té poslední strany hroznovým vínem, které je neskutečně dobré, když dozraje. Mňam.
Na lavičku jsem si položila osušku, na ni dala deku a s příšerným řevem jsem běžela k bazénu. Vyšla jsem ty tři schůdky, které mě dělily od chladivé a průzračné vody a skočila "placáka". Mám to tak natrénované, že mě to už nebolí. Pak jsem si ale vzpomněla, že jsem si chtěla vzít i nafukovací lehátko. Vrátila jsem se do garáže a pak zase hezky skočila do bazénku.
Miluju ten pocit, kdy mi sluníčko vysušuje mokré kapky na mé opálené kůži. Miluju pocit, kdy otevřu oči a vím, že uvidím sedmikrásku, která mě až doteď šimrala. A taky miluju pocit, že jsem tady sama. Nikdo není kolem mě.
Po pořádném a nerušeném koupání jsem se spokojeně natáhla na lavičku a začetla se do knihy.
"Ahoj Monko," volala zvesela máma, a já poprvé dokázala odtrhnout myšlenky od děje.
"Ahoj mami," pozdravila jsem ji na oplátku a s povzdechem odložila knihu. Odkládala jsem jí doopravdy nerada, jelikož jsem chtěla číst dál, ale nedalo se nic dělat. Musela jsem se jít přivítat.
"Ahoj mami, vypadáš nějak šťastně, co se stalo?" zeptala jsem se a mámin úsměv se ještě více rozšířil. Obvykle z práce nechodila takhle nadšená. Viděla jsem v máminých očích ještě něco, ale bylo to jaksi překryto. Jako dárek uprostřed balicího papíru. Jenom toto nevypadalo jako dárek. Spíš jako jakési nepěkné tajemství. Rozhodla jsem se to ignorovat a vnímat jenom máminu radost.
"Nesu si celou tašku knih. Byla jsem u Ireny," pochlubila se mi a na důkaz svých slov zvedla tašku, která byla přecpaná k prasknutí. Musela být taky pekelně těžká.
Irena je mamčina nejlepší kamarádka už od gymplu. Má doma takovou malou knihovnu. Zabírá jí celý jeden pokoj. Máma tam strašně ráda chodí, jelikož stejně jako já je to knihomol.
Abych jí udělala radost, začala jsem knihy opatrně vytahovat a číst si přebaly. Většinou to byly detektivky, nebo horory, a proto jsem hned po pohlédnutí na obálku knihu hezky rychle položila. Mám panický strach z krve cizích. Narazila jsem však na jednu knihu, která mě zaujala, a hned mi došlo, že ten obal nevidím poprvé. Pravda, byl trošku jiný, ale přesto stejný.
"Mami, můžu si tuhle půjčit?" zeptala jsem se. Na obálce se velkými zelenými písmeny zračil název: "Vyvolená, Škola noci 3". Znamenalo to, že až dočtu dvojku, můžu se nerušeně pustit do trojky. To je přece úžasné!
"Jasně že si jí můžeš vzít. Tu jsem půjčila pro tebe. Tušila jsem, že když teď máš ty dva první díly, budeš chtít i třetí!"
"Ty jsi zlatíčko! Zlepšila jsi mi náladu, děkuju moc." Skočila jsem jí kolem krku a ona se povážlivě zakymácela. Nakonec však zase zpátky našla rovnováhu a objetí mi oplatila.
"Jsem ráda, že jsem ti udělala radost. Doufám, že se učíš. A co dneska škola?" zeptala se mě mamča rutiní otázkou. V jejíh očích se zase objevilo to světýlko, které mě trošku zneklidnělo. A na náladě mi nepřidala ani vzpomínka na dnešní den strávený ve škole. Vím, že máma to myslela dobře, ale nálada mi náhle klesla pod bod mrazu. S tichou omluvou jsem pohlédla na matku. Pak jsem však svůj pohled sklopila a raději si prohlížela své bosé nohy.
"No, víš, mami. Oni dneska tak strašně řvali a já jsem nějak neposlouchala, protože jsem neslyšela, no. A on mě učitel vyzkoušel, no. A než jsem se nadála, měla jsem pětku v žákovské, mi je to líto, budu se to snažit napravit, slibuju!" Vzhlédla jsem k mámě. Bála jsem se její reakce.
"Neříkej, že ti tu pětku dal ten blbec na dějepis!" Rozčílila se okamžitě. Trošku mě zarazilo, že jí oči prostoupila lítost a ještě jedna věc, kterou jsem jaksi nedovedla identifikovat, ale která se jí tam usadila už před třemi týdny. Bála jsem se, co to je, ale zatím mi nebylo dopřáno rozluštit tento fakt.
"Ano, ten blbec na dějepis," zopakovala jsem po chvíli se stále zaraženým podtónem v hlase.
"Tak to nevadí. Učitelé jsou parchanti, říkám ti to pořád. Škola není důležitá, já si z ní pamatuju jenom málo a stačí mi to. Ze základky vím jenom základy a nikdy mi to v životě nevadilo. Ve škole jsem měla samé jedničky a holka, co se mnou seděla v lavici sotva prolézala. A vidíš, dnes je z ní úspěšná podnikatelka a má měsíční plat tolik, co já vydělám za celý rok. Přesto se běž raději učit, protože ty takové štěstí mít nemusíš!" dopověděla máma a promnula si oči. Její postoj prozrazoval, že už poměrně dlouhou dobu nespala. Ruce měla smutně svěšené dolů a záda měla zakulacená, jakoby ležela na balónu. Padala na ní jakási neviditelná síla, která jí ubírala na obvyklém elánu. Také mě překvapovalo, jak zareagovala na mou pětku z dějepisu. Jako by na tom nezáleželo. Jako by to bylo úplně jedno. Snad není nemocná! Ne, to nemůže být pravda! Není to pravda a basta!
Otevřela jsem dveře do svého pokoje a ocitla se v království, které mě pokaždé vřele přivítá a sedla jsem si na židličku ke klavíru. Lehce se viklá, ale to nevadí, protože ji mám stejně neustále stočenou až skoro dolů. Klavír mám ráda, ale našeho učitele na klavír z duše nenávidím. Jediné, co ho baví, je po mě vřískat, psát mi pětky do žákovské, občas s vykřičníkem nebo puntíkem, abych si uvědomila, jak mizerné to tentokrát bylo, a mít blbé kecy. To je samé: "Ty ses zase neučila!" nebo "Jak chceš příští rok odabsolvovat!" nebo "Takto nemáš šanci, začni makat, nebo tě nechám propadnout, divím se, že to neudělali už dávno!"
Tohoto milého učitele jsem měla teprve druhý rok, ale už mi to připadá jako věčnost. Jeho nejmilejší a nejpoužívanější věty mě deptaly už loni, ale letos to bude ještě horší, neboť doopravdy absolvuju. Nevím, jakým zázrakem jsem od něj dostala dvojku na vysvědčení, ale pídit se po tom nebudu.
Klavír mám zítra. Jak já se tam netěším. Ani nevím, jak tu hodinu zvládnu. Asi to nedokážu. Asi mu doopravdy už něco řeknu! Nejsem přece malá, je mi už čtrnáct. Patnáct mi bude až za měsíc, přesně. Tedy 8.10. Netěším se, protože si budu muset vyřídit občanku a podobně, ale jinak je mi to jedno. Věk beru jako číslo, stáří určuje chování.
Lehla jsem si zase ke knize. Poslední dobou je to jediná věc, která mě doopravdy baví. Krom přestávek ve škole, kdy sedím na parapetu okna a nohy mám na katedře ve stylu: "Kašlu na vás, učitelé jedni".
Děkuji za každý váš komentář. Jsem za něj skutečně nesmírně ráda, takže doufám, že se jich tu objeví co nejvíce .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla?

ano 34.1% (45)
více méně 21.2% (28)
moc ne 22% (29)
rozhodně ne 22.7% (30)

Komentáře

1 Antonia Strange Antonia Strange | E-mail | Web | 9. července 2011 v 10:15 | Reagovat

Jednoho fanouška tedy určitě má. Jmenuje se Antonia Strange.

2 almisin-svet almisin-svet | 12. července 2011 v 12:34 | Reagovat

A za jednoho fanouška je nesmírně ráda ;). Děkuji ;) moc, skutečně! Jen co doodpovídám na vzkazy, hned jdu přidat další kapitolu :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama