Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 2a

7. července 2011 v 10:19 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Zdravím všechny! Jak jste si již možná všimli, zabrousili jsme do druhé kapitoly. První část vás stále ještě představuje, ale od zítřka se už můžete těšit - pořádně to rozjedeme.

2)
"Dobré ráno!" slyším, ale oči otevírat nechci. Určitě je právě šest hodin a mamka mě pouze přišla vzbudit, ať nezaspím. Za půl hodiny musím vyrazit. Vzpomenu si, co mě odpoledne čeká a je mi okamžitě na zvracení. Vždyť já vůbec nehrála to, co po mě chtěl!
"Halo! Já vím, že nespíš, okamžitě vstávej, já musím jet do práce," prosí mě naléhavě máma. Hlas nezní daleko, asi právě stojí kousek od mé postele. Zaslechnu skřípavý zvuk a dojde mi, že právě vytahuje žaluzie. Už určitě není tma.
Otevřu jedno oko, ale to, jakou silou mě do něj světlo uhodí, se nedá snést, a já očko spokojeně zase zavírám. Nejraději bych takhle zůstala celý den. V posteli a předstírala bych, že spím nebo je mi špatně. Vím, že takhle se věci řešit nedají, ale to nevadí. Čas! Potřebuju pouze chvíli času. Kéž by se tak dal zastavit.
V tyto chvíle bych vždycky chtěla být nesmrtelná. Jednoduše mít čas všechno si zařídit, udělat vše přesně tak, jak si přeji a jak si to zaslouží. Jenže pak si vzpomenu, jak by mě to štvalo. Nikdy neumřít. Vědět, že neexistuje konec toho všeho trápení, ale i štěstí a radosti. Neustále něco opakovat, jako když posloucháte stále jednu a tu samou písničku. Po chvíli vás začne nesnesitelně rozčilovat. Ač je sebelepší, přesto jednou přestane znít tak krásně a kouzelně. Pak vím, že bych neměnila život, který mám.
"Nedělej, že spíš. Snídani máš na stole, čau," rozloučí se rozzlobeně máma a s hlasitým dupotem odejde. Nezbývá mi nic jiného než doopravdy vstát. Připadám si trošku přiopile, jako bych celou noc vymetala večírky. Nicméně stejně pomalu vstávám. Točí se mi hlava a necítím se moc dobře, ale jinak jsem v pořádku.
Obleču si své nejmilejší tričko, které je dlouhé, volné, pohodlné a má barvu pomezí mezi nocí a dnem. Přesně takovou jak se sama cítím. Natáhnu si rifle, které vylovím zpoza postele, posnídám své nejmilejší jídlo - kukuřičné lupínky.
Aspoň že ráno jezdí autobus. Sice je v něm vždy spousta lidí a trvá mu to tři čtvrtě hodiny, ale aspoň nemusím chodit pěšky.
Zkontroluju svůj odraz v zrcadle a s úsměvem konstatuju, že lepší už to nejspíš nikdy nebude.
Tak jo, ještě lesk na rty, tak aspoň nepůjde poznat, že si je koušu. Koušu si je vždy, když jsem nervózní, horší je, že já jsem nervózní stále. Například když se na mě dívá kluk, který se mi líbí, nebo když mám mluvit na veřejnosti.
V rychlosti seberu tašku, přiskotačím za babičkou. Dám jí pusu, rozloučím se s pejskem, kdyže i po něm chci šťastnou pusinku a s dobrou náladou se vydávám do školy.
Letím na autobus. Jako vždy, i dnes lehce nestíhám.
Sotva ho stihnu. Zadýchaně vyhrknu název zastávky, kde budu vystupovat. Nejraději už bych tam byla. Nebaví mě jízda busem. Je tady vydýchaný vzduch, mačkají se na mě lidi a z některých rozhovorů, které jsem byla nucena vyslechnout, je mi špatně. Jediné, co je občas sranda, je spojovat si rozhovory do dlouhých řetězců. Například když se dvě staré babičky baví o ceně jablek a dva kluci řeší zadek holky, co stojí před nima, vyjde z toho asi něco takového: "Kdysi jsme na ně stáli fronty, ale dnes ho má teda fakt dokonale pevnej!"
"Co jsi říkala?" zeptá se mě řidič, zřejmě je hluchý nebo aspoň nedoslýchá. Ostatně, na tom není nic špatného.
"Střed, žákovská sleva, prosím," zopakuji mu tedy svůj požadavek ochotně, usměju se a znovu přiložím kartu, abych to zaplatila.
"Žákovská?" Je doopravdy hluchý?
"Ano, žákovská, prosím," ujistím ho a nervózně se podívám do řad lidí, kteří se tísní v nacpaném autobuse. I oni mě pozorujou. Se značně naštvaným pohledem.
"Ukaž mi tu průkazku," vyzve mě a tím mě zcela vytrhne z přemýšlení. Chvíli na něj dost hloupě koukám, a teprve po chvíli mi dojde, co po mě chtěl. A tak mu průkazku podám a čekám, až mi vysvětlí své jednání. On ji studuje, zřejmě počítá, jestli mi doopravdy není patnáct. Načež potom hrdě prohlásí: "Ta průkazka je neplatná!"
"Co prosím?" Myslím, že jsem se přeslechla, neboť jinak netuším, o čem to tady mluví.
"No, je neplatná, toto je přepsané!" upozorní mě na fakt, který si zřejmě vycucal z malíčku. Se zjevnou zuřivostí mě pozoruje a čeká, jak zareaguji.
"Jak, že je to neplatné! Ta průkazka je samozřejmě platná! Nic na ní není přepisováno!" Snažím se hájit, ale bezvýsledně.
"A proč je tedy to datum jinou barvou?" optá se mě řidič. Vidím, jak ostatní cestující netrpělivě přešlapují, ale já je hodlám ignorovat. Nedivím se jim, ale co jiného mám dělat. Právě se hádám s panem řidičem, kterému jeho budoucí zpoždění nejspíš vůbec nedělá těžkou hlavu. Ostatně, proč by mělo, to, že přijdeme pozdě do školy, je přeci naše vina.
"Proč je to jinou barvou?" zopakuji zmateně. "To je lehké, toto vyplňovala mamka a to druhé vyplňovali až tam, kde jsem si to nechala orazítkovat, tady můžete vidět, že je to stejnou barvou," ukážu mu podpis u razítka, které je dole vpravo na průkazce. Řidič se naštvaně zakroutí na svém sedadle a mezi palcem a ukazováčkem si promne svůj prošedivělý knírek.
"Máš nějaký jiný průkaz?" Celkem by mě zajímalo, co by dělal, kdybych řekla, že jiný průkaz nemám. Nechci to ale zjišťovat.
"Jo, mám ještě poloviční, přejete si ji vidět, drahý pane?" Nebylo to myšleno špatně, ale to, jak zrudl, mi dalo jasně najevo, že kdyby neměl kvůli hádce se mnou už pětiminutový skluz, dostala bych přednášku o dnešní mládeži. Tuto přednášku absolvuju každodenně u hádek s kuchařkami na obědech, takže ji znám celkem dobře i zpaměti. Mohla bych ji říkat společně s ním. Myslím, že by byla úplně stejná. Kreativita dospělých je totiž na velmi nízké úrovni. Neumí nic jiného, než se stále dokola opakovat. Jeden říká bez přestání to samé, co druhý. Podle mě to někdo kdysi vymyslel a oni to nyní pouze kopírují. Občas se pohádají, a pak si stěžují dále. Pro průměrné dítě nepochopitelné. Ostatně, proč se hádat. Na takové zbytečnosti je život příliš krátký. I když je pravda, že já mám co povídat.
"No dobrá, běž!" zařval, a já s úsměvem na rtech doopravdy popošla. Asi tři centimetry. Dál jsem se stejně nedostala, ten autobus byl doopravdy plný netrpělivých lidí, kteří mi všichni do jednoho věnovali krásně otrávené pohledy.
Tak to mi to ten den krásně začíná! Vzadu vidím, jak na mě mává kamarádka. Znám se s ní teprve chvíli, je o čtyři roky starší, ale je fajn a jediná ze známých, která ty cesty občas absolvuje se mnou. Zamávám ji taky, ale pak se raději chytnu, jelikož to, s jakou vervou sešlápne náš řidič plyn, mě odhodí asi metr daleko. Což nechápu, jelikož metr prostoru kolem sebe ani nemám.
Konečně se cukavě rozjíždíme. Cestujícím se evidentně ulevilo, že mi tu přednášku nedal, ale myslím si, že dneska budou tuto malou roztržku rozebírat celý den. Doopravdy skvělé. To už jsou lepší jablka a debaty o pozadí. A to není nejhorší. Stále mě čeká klavír. Jestli se s tím učitelem zase pohádám, myslím, že se zblázním. On je totiž snad nejprotivnější člověk na celé zeměkouli. Dokonce bych řekla, že v žebříčku protivnosti by se umístil i před tímto panem řidičem, který mimochodem stále jede jako vůl. Brzda, plyn, brza, plyn. A v autobuse to znamená: na obtloustlou ženu s nebezpečně velkým výstřihem, na přední sklo, a zase zpátky, a tak pořád dokola.
"Ahoj, co to tam bylo?" optala se mě kamarádka, když jsme konečně vylezly z autobusu, ve kterém bylo dusno, a celý prostor byl naprosto bez kyslíku. Zhluboka jsem se nadechla a zakuckala se. Sice to tady nebylo o moc lepší, protože tato část země je plná smogu, a ovzduší je zde znečištěno snad úplně vším, čím to jen jde, ale přesto to bylo mnohem lepší než v autobuse.
"Ale nic, jen mi nevěřil, že mi ještě není patnáct," mávla jsem rukou. Nechtěla jsem se tím dále zabývat. Stává se mi to docela často. I na mé čtrnácté narozeniny mi něco podobného provedli.
"To se mu nedivím. U tebe se tomu těžko věří, že jsi takový prcek," koukla se na mě se smíchem. Já se snažila potlačit nutkání zakroutit jí krkem, proto jsem jí úsměv neoplatila. Konečně se blížíme ke škole a já se tam skoro těším. Těším se na Justu, Nikol a Barču.
"Ahoj, nevíš, kde máme první hodinu?" zeptám se Justy, když si přezouvám boty. Justa má skříňku hned vedle mé, a proto nemusím ani nijak moc řvát, i když je pravda, že já potichu mluvit neumím. Je to takový můj vrozený zlozvyk, neustále křičím.
"V jazykové učebně číslo jedna, poslušně hlásím," ozve se kamarádka a hodí na mě zářivý úsměv, který ji oplatím, ale dále už nemluvím.
Stále jí tiše závidím, že zvládá "americký úsměv". Já když se o něj pokusím, vypadám jako žába rozpláclá na chodníku, kterou přejel kamion, a následně uhladila rolba.
Mlčky dávám boty do skříňky a s modrými papučemi na nohách jdu do té jazykové učebny. Vůbec se mi tam nechce. Máme angličtinu. Naše paní profesorka je, jak bych to řekla, tak trošku… Výbušná? Možná, a možná se to dalo říct jinak a mnohem lépe, ale já vážně nevím jak. Její "samsing", což má znamenat something, nebo "fis", což je with, je doopravdy vtipné. Tedy, vtipné je to jen tehdy, kdy to není k pláči.
"Open your exercise book, please" požádá nás hned na začátku hodiny, a my si doopravdy s radostí ty sešity otevíráme. Aspoň se s námi nebude snažit mluvit anglicky. Celou hodinu si budeme zapisovat nějakou šíleně nudnou gramatiku, kterou stejně nikdo nepochopí, ale aspoň nebudeme muset přemýšlet. Což je vlastně dobře, protože přemýšlení moc nejde nikomu od nás ze třídy. Snad s výjimkou Hanky, ale to je extrém.
Zbytek hodiny uteče tak nějak sám. No, možná by tak neletěl, kdyby jeden můj spolužák neusnul a nezačal chrápat. Naše paní "profesorka" se potom celý zbytek hodiny bavila tím, že po něm vřískala. Pak se diví, že jsme pozadu. Gramatiku si dopíšeme příště, což je skvělé, protože aspoň tím zabijeme další hodinu.
Poté jsme měli češtinu, následovala matika, francouzština, výtvarná výchova a nakonec jsme končili zeměpisem, mým oblíbeným předmětem s neoblíbeným učitelem.

Doufám, že se vám to aspoň trošku líbí, a i když ne, určitě budu ráda, když mi zanecháte nějaký komentář. A odzítřka začneme rozvíjet naše tajemství. Pac a pusu, Vaše Almisa!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla?

ano 34.1% (45)
více méně 21.2% (28)
moc ne 22% (29)
rozhodně ne 22.7% (30)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama