Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 2b

7. července 2011 v 19:48 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Vím, že jsem se již dnes činila až moc, ale vzhledem k tomu, že zítra odjíždím na dovolenou, tak si dovoluji dát vám zde pokračování mé povídky. Konečně to dostává grády, myslím. Prosím - komenty, znáte to! Navíc mám nově Návštěvní knihu, kde mi také můžete zanechat nějaký ten vzkaz, takže se už neostýchejte a ani já nebudu, tady to máte!

Poté jsme měli češtinu, následovala matika, francouzština, výtvarná výchova a nakonec jsme končili zeměpisem, mým oblíbeným předmětem s neoblíbeným učitelem.
Když jsme skončili, já jsem věděla, že teďka nastává nejstrašnější část dne. Celá jsem se klepala, a kdyby mi někdo změřil teplotu, zřejmě by se nedoměřil. Tak vysoko by rtuť vyletěla. Zavřela jsem oči a snažila se na chvíli dostat podvědomí do své moci, ale ono se stále zmítalo a nechtělo se mi podvolit. Měla jsem naprosto šílený strach. Nakonec jsem to vzdala, vzala si aktovku a s prázdným žaludkem vyrazila na klavír. Mám ho hned po škole, domů se nezdržuju. Vyzvedává mě taťka. Vždy se diví, proč mám červené a opuchlé oči. Mám ho ráda, ale nechci, aby kdokoli věděl, jak se ke mně můj učitel na klavír chová. Stačí, když to vadí mi, nemusí to vadit i ostatním a jak jsem slyšela, chová se tak jenom ke mně.
"Ale, dobrý den, dneska se budeš umět aspoň trefit do klávesy?" optá se mě a já hned zrudnu. Netrénovala jsem! Proč já jsem netrénovala? No ano, já vím, bojím se sáhnout na klavír. Já ten nástroj miluju a bojím se, že mu svýma velkýma rukama ublížím.
"No, víte, já jsem moc netrénovala, ale," chtěla jsem tu větu dokončit, avšak učitel mi skočil do řeči: "Takže tu zase budeš potit krev a myslet si, že takto ti to bude procházet, že se nestydíš!" rozeřval se na mě a mi bylo zase do breku. Stiskla jsem ale zuby, skousla spodní ret a s úctou jsem si sedla před ten nádherný, obrovský nástroj, který hraje tak libozvučně, tak krásně a zároveň tajemně. Dokáže vystihnout každou náladu, vše, co si přejeme. Nejraději bych si teďka zahrála skladbu z Titaniku, ale můj učitel říká, že prý ho hraju strašně a vše tím jenom zesměšňuju. A taký to prý dělám schválně, což není pravda.
"Tak, dáme si něco svižného!" Jasně, vždy hrajeme něco svižného, ale to, jakou já mám náladu, tu skladbu pouze pohřbí. Ano, když položím ruce na ty bílé a černé klávesy, zvedne se mi nálada, ale když slyším, že klavíru ubližuju, že ho jen rozlaďuju, rozhodím se a pak mi ruce třepotavě dopadají na klávesy tak, že se z klavíru line nejistý, kolísavý zvuk. A to ve veselých písních doopravdy není ono.
Nejistě jsem položila ruce na klaviaturu a podívala se na noty. Nebylo to těžké, a mé ruce se okamžitě rozkmitaly. Začalo mě to bavit a konečně mi do krve proudilo trochu toho adrenalinu a štěstí.
"Tomu ty říkáš hra na klavír?" zařval učitel a jeho obličej zbrunátněl. Šel z něj strach. "I dítě z mateřské školy by to zahrálo lépe! Ještě chvíli a ten klavír se rozpadne, okna roztříští a má hlava vybuchne!" To poslední, co učitel zmínil, mi přišlo celkem lákavé, ale nahlas jsem to neřekla. Já vlastně neřekla vůbec nic. Pouze jsem sklopila své oči a koukala se na ruce, které se mi bezmyšlenkovitě zapletly do sebe a spočívaly na stehnech.
Odešel, normálně odešel z hodiny! To by si vlastně vůbec neměl dovolit! Mě to ale nevadilo. Spokojeně jsem si rozložila skladbu s názvem Kiss the rain a hrála. Vžila jsem se do hudby, doslova se mi před očima míhal krásný, jarní deštík jemně dopadajíc na pokožku a hrajíc tím vlastní okouzlující melodii, která nikdy nezemře. Když jsem skončila, sebrala jsem se a odešla. Učitel se již nevrátil.
"Ahoj tati," pozdravila jsem svého otce a lípla mu pusu. Smutně se na mě usmál a nastartoval. Věděla jsem, že nemá dobrou náladu, jen jsem netušila, co to způsobuje. Vypadal, jako by ho něco nesmírně trápilo. Lehká vráska na jeho čele mi dávala najevo, že je to vážné, a kruhy pod očima zas že je to důležité. Křečovité sevření volantu mi na pohodě taky zrovna nepřidalo.
Za jízdy jsem cítila jakési zvláštní napětí. Mravenčily mi konečky prstů a točila se mi celá hlava. Ale nebylo to nepříjemné, spíš to vzbuzovalo pocit, že létám. Chtěla jsem se tomu pocitu oddat. Zavřela jsem oči.
"Jsme doma, vystup," řekl mi otec. Vyděšeně jsem se posadila, to už jsme doma? Já jsem usnula? Ačkoli jsem měla spoustu otázek, beze slova jsem vystoupila z auta a šla domů.
"Ahoj mami, už jsem doma!" zvolala jsem a věděla, že mě má máma slyší. Ona totiž nějakým zvláštním způsobem dokáže slyšet úplně vše. Nezapomněla jsem, jak se máma tvářila včera, ale doufala jsem, že to bylo jenom něco v práci a dnes už zase bude normální. Opak však byl pravdou.
"Dobře, tak se běž učit." Podívala jsem se na ni a uviděla ty maličké červené očka celá uslzená a řasenku rozmazanou přes celý obličej. I její hlas zněl jako tiché zakvílení. Bála jsem se. Chtěla jsem sice argumentovat, že jsem se učila až dosud, avšak jak jsem viděla, v jakém stavu máma je, má intuice mě varovala, že mám raději držet zobák. Neochotně, ale přece jsem ji poslechla.
Bolela mě hlava. Už to nebylo moc příjemné, vlastně mi z toho běhal mráz po zádech. Tušila jsem, že je něco špatně, že se něco děje. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nechtěla jsem. Jediné, co jsem chtěla, bylo vzít si prášek proti bolestem, nachystat si věci do školy, okoupat se a jít se pořádně prospat. Nic víc!
A tak jsem přišla k sobě do pokojíčku, nachystala si učebnice a sešity na druhý den, vzala si oblečení a šla se okoupat. Hodlala jsem si napustit hodně teplé vody s pěnou a za tichého pobrukování si relaxovat.
"Hlavně tam nebuď moc dlouho a nech nám vodu!" zavolala na mě ještě máma. Tuto větu si snad budu pamatovat vždy. Nikdy se to nezmění, nechci, aby se to měnilo.
Napustila jsem si vodu, přidala pěnu a lehla si. Bylo to příjemné. Cítila jsem, jak se mé rozbolavěné svaly tetelí štěstím a tak jsem se cítila i já. Potopila jsem se.
Už jsem usínala, kdybych otevřela oči, začaly by mě štípat, tak jsem je nechala zavřené. Po chvíli jsem je však vážně otevřela. Byla jsem vyděšená. Můj děs trošku zmírnila bolest, která mě doslova oslepila. Rychle jsem si vypláchla pěnu z očí. Přerývavě jsem dýchala.
Ne, to nemůže být pravda. To není možné! Jak by to mohlo být možné? Asi jsem už úplně blbá. Ale moc mě tyto úvahy neuklidnily. Já jsem vážně dýchala, když jsem byla pod vodou? Neboť jestli ne, jak je možné, že jsem tam vydržela tak dlouho? Nechápu, nechápu to. Co se to děje?
Rychle jsem vylezla z vany, osušila se a oblékla si své oblíbené pyžamo s žirafkou. Nechtěla jsem na to myslet, protože jsem se po pravdě celkem bála o své zdraví. Hlavně to nesmím nikomu říct. Ještě by mě poslali do ústavu pro duševně choré. To já přece nechci. Musím to vyřešit sama. Musím to pochopit. Musím spát. Ano, spánek mi pomůže. Určitě jsem jenom vyčerpaná a tak jsem si nevšimla, že jsem se vynořovala na nádechy.
Otevřela jsem dveře a odešla do svého pokoje. Tam jsem dveře zase přepečlivě zavřela a svalila se do své postele. Chtělo se mi křičet, ale ovládla jsem se. Pouze jsem se nepřítomně dívala na strop.
Nevím kdy, ale usnula jsem. A měla jsem zvláštní sen.
"Zdravím, Almiso. Jsem Fihlasa. Už na tebe čekáme. Kdy tě k nám rodiče přivedou?" zeptala se mě osoba, kterou jsem nikdy předtím v životě neviděla. Pamatovala bych se. Byl to krásný, snědší kluk. Jeho hlas byl jako pohlazení a voněl po oceánu, slaná, nekonečně nádherná vůně.
"Ahoj, já jsem Monika. Kdo jsi? A co děláš v mém snu?" No to jsem celá já, budu se hádat i ve snu. Ale on mi do něj nemá co lézt! Já chci odpočívat. A co to říká o té Almise? Kdo to je?
"Ach, ještě ti to neřekli. Pak tu práci musím vykonat sám. Jmenuji se Fihlasa. Tak, jako tvé skutečné jméno je Almisa," nestačil to doříct a já mu skočila do řeči, vůbec to nechápu, odkdy jsem tak nevychovaná? "Pak se tak nejmenuješ, protože já jsem Monika, ne Almisa. Asi sis mě s někým spletl," poučila jsem ho s vážnou tváží.
Zasmál se sametovým, melodickým smíchem a s jiskrami v jeho krásných, hlubokých očích mi řekl: "ach ano, málem bych zapomněl, jak jsi tvrdohlavá a zábavná!" A zasmál se znova.
"Jak můžeš vědět, jaká já jsem? Neznáme se!" vykřikla jsem! Jak já nenávidím, když se mi někdo snaží vnutit svůj názor!
"Protože tě znám, drahá Almiso. Znám tě již pár let, stejně jako ty znáš mě, no pověz, nejsem ti povědomý?" zamyslela jsem se. Asi mi vážně někoho připomíná, ale koho? Nikoho tak krásného jsem jaktěživ neviděla! Kdo je ten neznámý cizinec?
"Možná jsi mi povědomý, ale nikdy jsem tě neviděla! Tak hezkého člověka bych si pamatovala!" odpověděla jsem bez přemýšlení. Pak jsem zrudla! Panebože, já už rudnu i ve svých snech! A panebože podruhé, já to vážně řekla nahlas.
Zase se zasmál. Ten zvuk bych mohla poslouchat stále dokola, a stejně by mě nikdy neomrzel. Šumění vody, dopad kapek na rozpálenou střechu. To mi připomínal. Já ho prostě chtěla poslouchat. Chtěla jsem jít za ním a dotknout se ho. Jenom se k němu přiblížit a smět ho pohladit! Dělila nás však hluboká propast. Nebyla viditelná, byli jsme v mém pokoji. Já seděla na posteli a on stál u dveří. Ale věděla jsem, že se přes ni nedostanu.
A náhle už to nebyl sen. Já jsem doopravdy seděla na posteli a on opravdu stál u dveří a se zalíbením mě pozoroval. Podívala jsem se na své pyžamo a okamžitě zrudla. Ačkoli byla na tuto dobu neuvěřitelně teplá noc, přetáhla jsem si deku až pod krk. Dál jsem se na něj dívala a on stále pozoroval mě. Nevím, jak dlouho jsme tak stáli beze slov, ale líbilo se mi to a vydržela bych to klidně roky. Avšak toto mé přání nebylo vyslyšeno. Brzo se začal rozplývat a já si všimla, že čím více světla proniká do pokoje, tím méně ho vidím. Rychle jsem vyskočila a zatáhla žaluzie. Těsně předtím jsem se však podivila nad tím, že je již ráno. Na mém budíku červeně blikalo 5:59.
Když jsem se otočila, byl už pryč. Nechápu to. Ještě před chvíli stál u dveří, a teď najednou je pryč, jako by se po něm zem slehla.
Slyším krátké zaťukání. Doufám, prosím, ať je to on.
"Mončo, vstávej, je ráno, musíš do školy." Ne, není to on… jak se jmenoval? On mi to říkal, a já se s ním jen trapně hádala. Falesa… Felanda… Fihlasa. Ano! Tak to je! To je ono!
"Moniko! Máš tu snídani, já musím do práce. Držím palce na třetí hodinu," zavolala na mě ještě mamka. Pak jsem zaslechla typické zvuky kroků po schodišti a otevírání dvěří.
Vstala jsem z postele a dala si pozor na to, aby první noha, kterou se dotknu země, byla pravá. Ano, uznávám, jsem pověrčivá. Pověrčivá, naivní, ale v současné době hlavně zvědavá, kdo byl ten krasavec. Ha, kdyby mě s ním viděly kamarádky. Co? Co to plácám? Možná jsem, jaká jsem, ale namyšlená ani povrchní jsem nikdy nebyla. Snad se ze mě nestává nějaká barbinoidní kráska! Teďka bych se měla ještě obarvit na blond, namalovat si oči, naplácat na sebe tunu make-upu, koupit si značkové růžové oblečky a kabelečky a můžu vyrazit. Jo, a pak se nesmím zapomenout probudit z této šílené noční můry.
Rychle jsem své myšlenky zahnala a raději otevřela skříň. Jako první se mi nabízelo fialové tričko, já jsem se však rozhodla, že to zelené je hezčí. Mělo volánkovité rukávy, pásek přes pas a bylo dlouhé kousek pod zadek. Přesně můj styl. K tomu jsem vyhrabala první rifle, co mi padly pod ruku a skříň spokojeně zavřela. Upravila jsem si vlasy, vyčistila zuby a byla připravená jít na zastávku.
Nechtělo se mi do školy. Ostatně, jako obvykle, ale nyní jsem pocítila jakousi averzi. Většinou se těším do školy na naši partu. Nedržíme nějaké přísné pravidla, a když chceme, můžeme se bavit s kýmkoli a o čemkoli, ale většinou se stejně chceme bavit spolu. Občas se k nám někdo přidá, to je to pak ještě mnohem zábavnější.
Taktak jsem stihla autobus. Měla jsem štěstí, jel jiný řidič, který mi nedělá nikdy problémy a ještě se mnou vtipkuje.


Tak máme za sebou další část a pokud se mnou držíte krok, tak vám hrdě oznamuji, že jsme již na straně 32!!! :) Gratuluji vám! Tak si užijte prázdniny a já, až se vrátím, tak se ozvu :). Pá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla?

ano 34.1% (45)
více méně 21.2% (28)
moc ne 22% (29)
rozhodně ne 22.7% (30)

Komentáře

1 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 8. července 2011 v 11:53 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama