Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 2c

12. července 2011 v 12:51 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Tak mě máte zpět. Dnes jsem se konečně vrátila domů. Praha je sice krásné historické město, ale svůj domeček mám raději. Už i proto, že zde lidé mluví česky... A taky krátce, což v Praze skutečně nehrozí. Ti mají čas. Tedy, pokud se zrovna neženou tunely k metru. Znáte mě, ostraváci
si budou vždycky z pražanů dělat srandu... A naopak. Tak tedy, vraťme se k povídce, tadá!

"Nějaká uřícená, ne?" zeptá se mě a prudce zatočí doprava. Trošku to se mnou hodí, a tak si povšimnu velké cedule Nemluvte s řidiči.

" Já s vámi nesmím mluvit!" odpovím mu a dívám se jinam.
"Mám nějakou nemoc?" Znovu zatočí, tentokrát doleva.
"Řekla bych vám, ať se podíváte nad sebe, ale nechci, aby náš autobus skončil v příkopě," usměju se na něj sladce, ačkoli vím, že to nemůže vidět.
"Ach, nemluvte s řidiči. Málem jsem zapomněl. Ovšem, kdyby se mnou nikdo nemluvit, unudil bych se tu k smrti. A to by pak místo mě jezdil někdo jiný," zasmál se pan řidič a zvedl ruku na pozdrav jinému autobusu, který právě jel naproti. Tento řidič ví o tom, jak miluji toho starého dědka, co se se mnou vždy hádá.
"No to by bylo strašné!" odvětím. A myslím to naprosto upřímně! Co bych si počala? V tu chvíli mu zazvoní mobil a on začne odpovídat na SMS, která mu přišla.
"Pane řidič, vy používáte mobil za jízdy?" ozve se za mnou stařenka a řidič na ní překvapeně zamrká. Ona mu pohled tvrdě oplácí. Mám pocit, že nejraději by se hrdě poplácala za dobře odvedenou práci.
"Ano, používám. Je v tom nějaký problém?" odpoví ji po chvíli řidič. Už se zase věnuje řízení, ale v levé ruce stále svírá svůj mobil.
"Za jízdy si nesmíte hrát s mobilem!" upozorní ho stará dáma.
"Ach ták. Chcete si taky pohrát?" zeptá se naprosto vážně řidič a mobil k ní natáhne. Celý autobus se směje a najednou se mi zdá, že vše je tak, jak má být. Jen já tady jaksi nepatřím.
Ačkoli se mi to zdá neuvěřitelné, úplně jsem v tu chvíli zapomněla a svůj sen-nesen a dobře se bavila. Když však autobus zastavil na mé zastávce, veškerá dobrá bezstarostná nálada se vytratila.
"Proč se ten řidič baví vždy jenom s tebou!" postěžovala si mi kamarádka. Nevšimla jsem si jí, takže jsem se lekla.
"Dneska se bavil i s tou starou dámou," připomenu jí, ale když zpozoruji její pohled, raději se otočím. "Tak se s ním bav taky," navrhnu jí ještě, ale dívám se kamsi daleko před nás. Dál jsme šly mlčky. Já jsem nechtěla mluvit, vedla jsem svůj vlastní vnitřní boj, ve kterém na jednu stranu pracovala logika a na druhou skutečnost.
Ten Fihlasa mě přitahoval jakousi divnou neviditelnou silou. Přála jsem si, abych ho mohla vidět skutečně, ne jenom jako přelud. Ale odkud je? A co mi měl kdo říct? A když mi tedy někdo měl něco říct, proč to neudělal? A pproč se tatínek včera tvářil tak divně? Ale tak je to vždycky. Všechno se dozvídám až jako poslední.
"Ahoj Moňo, prosím tě, kde máme první hodinu?" zeptala se mě Justa. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem již ve škole, a tak jsem překvapeně zamrkala a snažila se zorientovat. Justa se na mě trošku podivně dívala, ale trpělivě čekala, až se vzpamatuju a odpovím.
"Já nemám tušení. A co je vlastně první hodinu?"
"Anglina," odpověděla mi kamarádka.
"Aha, tak to jsme někde dole." Musely jsme být někde dole. Každou angličtinu máme v přízemí.
"Normálně, nebudeš mi to věřit," začala kamarádka "našla jsem stránku, kde jsou naprosto úžasné informace o psech! Mají tam krásné fotky a všechno! Dokonalé články. Píše to psycholog psů. Včera jsem tam strávila celý den! Mončo? Posloucháš mě?"
"Co? Jo? Stránky? Super!" odpověděla jsem nepřítomně.
"Ty mě neposloucháš! Já vím, že tě to nezajímá, ale můžeš ten zájem aspoň hrát? Pro mě?" hodila na mě psí oči. Usmála jsem se, ale nijak se k tomu nevyjádřila. Justa začala zase básnit o tom, jak je to všechno skvělé a jedinečné.
Chtěla jsem jí povykládat o svém snu, ale něco mi říkalo, ať jsem ticho. Opravdu miluju ten pocit, když mě něco trápí, nevím, co to je a nevím, co mám dělat, ale nesmím to nikomu říct, protože mě před tím varuje šestý smysl - instinkt.
Hodiny utíkaly jedna po druhé. Pamatuju si, co jsme probírali, ale myšlenkami jsem byla jinde. Nechtěla jsem tu být už ani minutu, a když už se to vážně nedalo snést "Restorová? Pojďte do ředitelny!" ozvala se ode dveří naše paní zástupkyně. Netvářila se mile, ale to ostatně není nic zvláštního. Nechala otevřené dveře a vytratila se.
V celé třídě to zahučelo. Asi si mysleli, že mám nějaký průšvih. Snad Jirásek nežaloval. O můj Bože, ano, sliboval mi, že tím to neskončilo, toto měl určitě na mysli. Takže teď budu poslouchat kázání o dobrém chování. Pane Bože!
Vstala jsem vážně velmi neochotně. Sice jsem chtěla pryč, ale ředitelna nebylo zrovna místo, kam bych se chtěla ztratit. Přesto jsem si posbírala své věci a následovala zástupkyni. Když se otevřely dveře do ředitelny, nestačila jsem se divit! Na židli pro "vzácné hosty" seděl tatínek a vedle něj… Fihlasa? Co ten tu dělá?!
Vzorně jsem pozdravila ředitele, usmála se na tátu a na Fihlasu vykulila oči. Musím se přiznat, že jsem asi zapomněla zavřít pusu, ale to bylo v tu chvíli celkem jedno. Vůbec jsem nechápala, co tam dělá, a co že tam dělá můj otec? Ti dva se znají? A proč za mnou přišli do školy? Ne, to vážně nedává smysl.
"Posaďte se, slečno," vyzval mě ředitel a já sebou kecla na židli "pro studenty". Zapomněla jsem si sundat aktovku ze zad, takže jsem seděla jenom na půli zadku, zatímco aktovka si lebedila celá. Aspoň nebyla tak těžká.
"Takže, rád bych řekl, že s tím nesouhlasím, ale je to vaše vůle," otočil se ředitel na tatínka. Neměla jsem páru, o čem je řeč, ale seděla jsem tiše a ani jsem nedutala. Hrála jsem si s prsty, ale jinak jsem je pozorně sledovala, aby mi nic důležitého neuteklo.
Cítila jsem mrazení a svědění na pravé straně své tváře. Když jsem se otočila, viděla jsem, že mě Fihlasa pobaveně sleduje. Zamračila jsem se na něj. Nebude se přece bavit na můj účet!
"Ano, já vím, ale je to vážně důležité!" odpověděl otec na otázku, která mi kvůli Fihlasovi utekla. Rychle jsem zase stočila svou pozornost k rozhovoru.
Vůbec nechápu, co tu dělám. Debatu vede očividně pouze ředitel s tátou a já a Fihlasa jsme tu zbyteční. Na druhou stranu, kdybychom zde nehráli žádnou roli, asi bychom tady neseděli.
"Slečno Restorová, co si o tom myslíte vy," optal se mě ředitel. Bylo to poprvé, kdy jsem měla tu čest s ním mluvit.
"No, já, já vlastně ani nevím, o čem je řeč!" přiznala jsem se.
"Vy jste jí nic neřekl?" otočil se pan Krátký - tak se ředitel jmenoval - na mého tátu velmi překvapeně. Na stupnici jedna až deset bych to hodnotila osmičkou.
"Ještě se nenašla vhodná chvíle," odvětil taťka s omluvným tónem v hlase. Pokrčil rameny, ale jinak vypadal celkem spokojeně. Ukazováčkem si poklepával na předzápěstí, to byla známka nervozity, ale jinak vypadal vyrovnaně. Oči mu netěkaly z místa na místo a dokonce i jeho hlas zněl normálně. Jeho sebejistota mi dodávala sebevědomí, ale na druhou stranu mě také lehce děsila. Jestli je to tak jasné, proč mi o tom nikdo neřekl? A může to být ta věc, o které v noci mluvil Fihlasa? Nespíš ano, protože jinak by tady neseděl. Stejně nemůžu uvěřit, že Fihlasa je skutečný, a ne jen práce mé fantazie.
Fihlasa se se zdvořilým zájmem díval na tátu s ředitelem, ale když jsem si ho pozorněji prohlédla, zjistila jsem, že za těma očima se skrývá nuda. On se vážně nudil! A k tomu ještě přemýšlel úplně o něčem jiném. Oči se mu lehce leskly, to je známka únavy. Trošku mě to vytáčelo, vlastně ne, strašně mě to vytáčelo, a tak jsem se rychle zadívala na taťku. Divoce gestikuloval a tipovala jsem, že se s ředitelem hádají, protože pan Krátký zčervenal jako přezrálé rajče a v očích mu kmitla šílenost.
"Dobrá, inu věc se má takhle." Po těchto slovech jsem málem dostala záchvat smíchu. Znělo to, jako bychom seděli na nějaké veledůležité mezinárodní konferenci. A to by bylo lehce divné, když si uvědomíme, že táta málem přeskočil stůl, aby mohl řediteli nafackovat. Naštěstí jsem se udržela a pan Krátký mohl nerušeně pokračovat: "vy se budete stěhovat a…" nenechala jsem ho domluvit, vím, skákat lidem do řeči není zrovna projevem slušnosti, ale toto jsem nemohla nechat jen tak. "Co prosím? Tati, my se budeme stěhovat? Proč o tom zase nic nevím?" rozkřičela jsem se na otce.
"Pak si o tom spolu povykládáme, ju?" otočil se na mě sladce tatínek. Nechtěla jsem si o tom povykládat potom, chtěla jsem to probrat hned! Ale než jsem stihla cokoli říct, ředitel s tátou pokračovali v diskusi. Já jsem se už ke slovu nedostala.

Bohužel, nyní jsem to musela poměrně useknout, ale když si počkáte do zítřka, určitě se dozvíte pokračování!!! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama