Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 2d

13. července 2011 v 11:11 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Je další den a tudíž i další pokračování. Nechť se vám líbí.

Nepochopila jsem, proč tam je Fihlasa, ale evidentně ho to právě začalo bavit a neměl se k odchodu. Pouze tam tak seděl s pobaveným úsměvem na rtech a jeho rysy napovídaly, že by nejraději prohodil nějakou sarkastickou poznámku. Jediná známka toho, že není socha, bylo občasné klepnutí nohou, kdy rozhovor otce a ředitele vygradoval.
Když se konečně vše dořešilo, mohla jsem jít domů a "sbalit si věci". Ale neměla jsem to v plánu. Ne, dokud se nedozvím celou pravdu, a proto jsem se ani s nikým a ničím nešla rozloučit. Obrátila jsem se ke škole zády a i kdybych ji už nikdy neviděla, nevadilo by mi to.
"Tati! Proč jsi mi neřekl, že se budeme stěhovat?" zeptala jsem se poměrně naštvaným tónem těsně po tom, co jsme vyšli z budovy.
"Promiň. Víš, musíme si promluvit!" To bylo jediné, co řekl za celou cestu domů. Celkem mě udivilo, že s námi jede i Fihlasa. Vlastně jsem stále nechápala jeho úlohu. To se však mělo brzo změnit.
Když jsme přijeli domů, neměla jsem zrovna dobrou náladu. Mrzutě jsem otevřela vchodové dveře a pak s nimi naštvaně třískla tátovi před nosem a rychle vyletěla po schodech. Chtěla jsem běžet do svého pokoje, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Místo toho jsem shodila aktovku ze zad, sundala si bundu a rozvalila se do křesla. Nejraději bych tam ani nebyla. Přála bych si takový ten neviditelný plášť, jako je v Harry Potterovi. A prostě zmizet a už se nikdy neukázat.
"Moničko, poslouchej mě, ju?" Podíval se na mě tatínek. Viděla jsem, že je ustaraný a nervózní. Kousal si vnitří stranu líc. Ten zlozvyk mám taky.
"Kdo je on?" kývla jsem bradou k Fihlasovi.
"To je Fihlasa," dostalo se mi odpovědi od táty.
"To vím taky, ale co tu dělá?" rozhodila jsem naštvaně rukama. Chtěla jsem toho človíčka vypakovat z domu, ale z nějakého důvodu jsem nemohla. Ano, předtím jsem si přála ho znovu vidět, ale teď už ne. Znamenalo to, že je skutečný, že ten sen byla realita, a že se budu stěhovat!
"Dovol, abych ti to řekl sám," otočil se na mě právě jmenovaný objekt, neboť jinak ho nazývat odmítám! "Mé jméno je Fihlasa, což už poměrně dobře víš, jsem tvůj poradce. Můžeš mi tak klidně říkat, ale upřednostnil bych oslovení Fihlaso. Však chápeš, ne?" řekl to celkem vážně, přesto jsem vyprskla nervózním smíchem.
"Poradce, ty! To je fakt dobrý vtip!" smála jsem se. On se na mě pouze trošku nechápavě díval. Jeho zdvižené obočí a ruce v bok vypadaly groteskně.
"Co je na tom vtipného?" vypadal vážně, jakože nechápe, čemu že se směju.
"Fihlaso," vložil se do toho opatrně táta, "ona o ničem neví!"
"Tys jí nic neřekl?" Zaskočilo mě, že ten odhadem devatenáctiletý skrček mému otci tyká!
"Ne, ještě jsem to nějak nestihl!" podrbal se táta na hlavě a poté, co ruku zase položil, si rychle ukazováčkem klepal o předzápěstí. Na čele se mu zase objevila ta vráska a tepání na spáncích mi naznačilo, že se jedná o něco vážného a že z toho má strach i můj taťka.
"A sakra, já počítal, že jí to řekneš dneska ráno, když ještě v noci nic nevěděla. Prostil jsem tě o to!"
"Halo, halo! Nerada to říkám, ale já tady stále ještě sedím!" ozvala jsem se ze svého křesla a zatřepotala prsty. Dva páry očí se na mě otočily. Trošku jsem se zastyděla a zavrtala se zpátky do křesla. Nohy jsem zkřížila do tureckého sedu a čekala na odpovědi.
"Ano, my víme, že tady jsi," ozval se s okouzlujícím úsměvem Fihlasa, což mi teda na náladě nepřidalo, protože se spolu zase začali bavit, jako bych nic neřekla.
"Hm, to je super, že to víte. Tak co byste vy dva řekli na to, kdybyste mě do této debaty zasvětili!" zamumlala jsem si spíš pro sebe, než abych jim tím něco řekla. Přesto mě slyšeli.
"Dobrá, jestli dovolíš, já se toho ujmu," otočil se Fihlasa na tátu a ten jen souhlasně kývl. "Takže, je možné, že to nevíš, ale existují i jiné země!" začal opatrně, ale já jsem zase vyprskla!
"Já jsem výherkyně zeměpisné olympiády, jsi si vážně tak jistý, že nevím, že existují i jiné země?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím. A přiznávám, že to znělo namyšleně, ale tento arogantní skrček mi vážně začínal lézt na nervy!
"Ale no tak se nečerti, má milá Almiso. Tak jsem to samozřejmě nemyslel. Vím, čeho jsi ve svém životě na zemi dosáhla!" a zase mi věnoval jeden ze svých nejokozlujících úsměvů, který mě dosával do kolen. "Takže samozřejmě vím i to, co jsi vyhrála. Ale tyto země já nemyslím. Mluvím o jiných zemích, o kterých skoro nikdo neví. Které se nacházejí trošku někde jinde. Mimo normální lidské vnímání."
"Čímž chceš naznačit, že existuje Narnie, jo?" podívala jsem se na něj posměšně. Tyto knihy jsem četla ráda, ale spíš jako únik před realitou. Nikoli jako samotnou realitu. To je prostě blbost!
"Ne, to samozřejmě říct nechci, existuje ještě jeden národ, který je zapomenutý. Pod mořem." Naznačil rukama dolů. Aniž bych to nějak ovládla, koukla jsem se na místo, kam ukazuje, ale krom koberce tam nebylo nic. Začala jsem se bát o duševní zdraví toho skrčka.
"Moniko, dávej pozor, co ti Fihlasa říká. Je to důležité!" ozval se uraženě otec.
"Tati, snad mu nevěříš! Takové báchorky říkají učitelky v mateřské školičce dětičkám když je chtějí uspat, ale mě už prosím takových blbostí ušetřete!" podívala jsem se na tátu a pohodila vlasy. Lehce špulil pusu jako malé dítě, kterému vzali hračku, ale kdyby začalo brečet, dostalo by na zadek.
"Nerad to říkám, ale nejsou to blbosti! Já odtamtud pocházím, takže laskavě neurážej můj národ!" Zbělalé klouby na jeho rukou byly důkazem, že je vážně naštvaný. Z toho pohledu mi naskočila husí kůže a vedraly se mi slzy do očí. Rychlým pohybem ruky jsem si oči osušila a znovu nasadila masku, že jsem tady jediná normální. Ve skutečnosti mi bylo strašně a ani jsem přesně nevěděla proč.
"A neboť odtamtud tvůj otec pochází, tak ti v žilách koluje taky tato krev!" zareagoval na to okamžitě Fihlasa. Na rtech mu pohrával úsměv, který mívají mámy, když dítě řekne první slovo.
"Má krev je normálně červená!" snažila jsem se to všechno nějak zamaskovat.
"Jo, a já mám krev bílou! Jasně, že je červená! Tak odlišní nejsme! Jsme naprosto normální lidi, akorát že žijeme pod mořem. Nejsme žádná nová rasa či odrůda," oba dva nyní vypadali trošku naštvaně. Snad ztráceli nervy s mým trucovitým chováním, ale já jsem nevěděla, jak reagovat. Ano, měli pravdu, vím to. Řekl mi to můj instinkt, který je poslední dobou nějak lepší, ale na druhou stranu to bylo tak neuvěřitelné a divné, že jsem tomu jednoduše nechtěla věřit.
"Moničko, musíš se k nim přidat. Bude to pro tebe lepší. Už odmala jsi mi velmi podobná, máš v sobě více krve mého národa, než národa matky. Tím se od bratra velmi lišíš. Proto on nikam nemusel! Ale ty musíš, rozumíš?" otočil se na mě ustaraně otec. Bál se.
"Já nic nemusím! A přestaňte si ze mě dělat prču! Není to vtipné!" Se slzami v očích jsem utekla, práskla za sebou dveřmi a skácela se na postel.
Vlastně jsem tomu věřila, jen jsem si nechtěla připustit, že by něco takového snad mohla být pravda. Já že se mám odstěhovat do nějakého zapadlého světa, sama, bez kamarádů? Já nikam nechci! Máme tady svou partu, jsou tady lidi, které mám tak ráda. A co máma? To ji nikdy neuvidím? Nebo se stěhuje taky? Ale co potom bratr? On tam přece nemůže a maminka taky ne. A taťka má mámu moc rád, než aby ji opustil. Takže já budu v cizím, opuštěném světě úplně sama? Ne, já nechci! Já nikam nechci!
Jako vždy budu ráda za každý komentář, děkuji! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama