Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 2e

14. července 2011 v 15:26 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Tak, a máme zde poslední díl druhé kapitoly. Doufám, že se vám bude líbit.

"Mončo, prosím, můžu vstoupit?" ozval se až do včerejší noci neznámý hlas. Teď jsem ho však okamžitě poznala. Otřela jsem si oči a pozvala ho dále. Seděla jsem v tureckém sedě na své milované posteli, které se mám asi taky vzdát.
"Tys mi řekl Mončo!" otočila jsem se na něj. Už jsem se usmívala, ale byla to spíš hraná maska. Ve skutečnosti jsem cítila spoustu protichůdných pocitů.
Hřejivě se na mě podíval a v úsměvu mi ukázal řadu svých bělostných a rovných zubů. "Máš přece raději, když ti tak říkám, ne? Přesto jsi Almisa, a až se se mnou vrátíš pod moře, Almisou se zpátky staneš! Uvidíš, nebude to tak špatné. Brzy si najdeš přátele!" podíval se na mě. Neovládla jsem se. Rozbrečela jsem se znovu a stulila se do té neznámé náruče. Trošku neobratně mě chytil a nechal mě brečet. Nechtěla jsem odtud odejít. Odnikud. Dokonce ani z této postele.
"Ale já už přátele mám," postěžovala jsem si mezi vzlyky. Držel mě pevně, já jsem si všimla, že nemá nijak studenou pokožku, jak jsem čekala. Vážně byl naprosto normální. Takže kdybych nevěděla, že není z této země, vůbec by mi to nepřipadalo divné.
"Ale no ták, šššt, to bude dobré," chlácholil mě a já mu vážně začínala věřit. Tak proto jsem se včera ve vaně mohla nadechnout, ačkoli jsem byla pod vodou.
"A to tam všichni mluví česky?" zeptala jsem se. Má angličtina je vážně strašná, takže jsem se potřebovala ujistit. Začala jsem myslet trošku praktičtěji a už se mi v hlavě vybavovalo, co všechno si musím sbalit.
"Prosím? Ach tak, ne. Máme svůj jazyk. Ale neboj se, nemusíš se ho učit. Máš ho přece v krvi, ty ho znáš! Znáš každý jazyk. Mě taky rozmíš, ne? Vidíš, a takový ředitel té vaší školy by mi nerozuměl ani slovo. Proto jsem raději mlčel. Mimochodem, pekelně divný člověk, co myslíš?" Cítila jsem, jak se mu třepe hruď, a z toho jsem usoudila, že se směje.
"To je teda pěkná blbost, to s těmi jazyky. To s tím ředitelem si myslím taky. Já jsem na jazyky kopyto. Ani bys nevěřil jaké! Vždyť já nedokážu splácat větu ani anglicky, ani francouzsky. Pochybuju, že mám jazyky v krvi," oponovala jsem jeho tvrzení. Z obou předmětů jsem sice měla známky více méně dobré, ale já vím, jak neschopná na ně jsem.
Nyní jsem si byla naprosto jistá, že se zasmál, neboť jsem to i slyšela. Ten zvonivý zvuk jsem nemohla nepoznat.
"Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem jenom říct, že nám všem budeš rozumět. Rozumíš mi, ne? A já se česky vážně nikdy neučil. Prostě se neboj, ano?" trošku si mě odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí. A co jsem měla dělat, samozřejmě bych mu v tuto chvíli odsouhlasila i to, že mi dají krunýř a budu želva.
"Dobře. Ale, já se bojím. Mám tady kamarádky, partu, všechny," vzlykla jsem ještě a znovu se schovala do jeho náruče. Zavřela jsem oči a znovu se mi po tvářích rozkutálely slzy.
"Já vím. Nemám rád, když bereme lidi ze země k nám dolů. Navíc v takovém věku. Ale bohužel, kdybychom to neudělali, mohla bys mít komplikace. A ty by se ti nelíbily." Toto jeho tvrzení jsem úplně nepochopila. O jakých komplikacích tady mluví?
"Jak to myslíš? Můj otec tu taky žije, a žádné komplikace nemá," musela jsem si pogratulovat, že mě v tuto chvíli napadlo něco logického.
"Ano, ale nikdy jsi u něj neviděla takové malé, skleněné prasátko?" pozdvihl obočí a já jsem si vzpomněla na tu zlatavou krabičku, kterou má táta stále u sebe.
"A proč já taky nemůžu jedno takové dostat, abych mohla žít zde?"
"Tvůj otec si to tak přeje. Navíc, i kdybys ho měla, nemusela bys přežít. Tvůj táta je dospělý, ty ne. Za chvíli by ti mohl začít docházet kyslík a ty by ses začala dusit. Prosím tě, věř mi. Je to pro tebe lepší. Cítím to, všichni to cítíme." Zarazila jsem se. Viděla jsem v jeho očích smutek a vypadalo to, že se mu co nevidět v na jeho ostře řezané tváři s vystouplými lícními kostmi zalesknou diamantové slzy, protože přesně to by mi k jeho obličeji sedělo. A to jsem nechtěla a ani nesměla dopustit. Má pravdu, vím to. Cítím to. Přesně, jak říká. Znovu se ozval můj instinkt. Musím mu věřit, nic jiného mi nezbývá.
Ačkoli jsem na to moc nemyslela, okamžitě jsem si jej oblíbila. A hlavně jsem s ním vážně chtěla pod tu mořskou hladinu jít. Něco mě tam táhlo. Jako bych byla loutka a nějaký herec tahal za provázky v mé mysli. A ta mi neustále říkala, že chci dolů, že musím dolů!
"Dobrá, kdy tam mám jít?" zeptala jsem se odevzdaně. Povzdechla jsem si a položila si čelo na hřeby svých rukou. Kolik jsem toho nestihla? Jak jen jsem svůj život promarnila? Já tady chci zůstat a vše dokončit. Chodit do školy, do klavíru a žít si svůj krásný, jednoduchý život. A pak, až budu stará, tak přijít tam dolů do klidu a umřít.
Až se dostanu tam dolů, nejspíš budu sama plavat mezi rybkami. A největší tragédií bude výskyt žraloka, před kterým se všichni poplaveme schovat. No, aspoň bude můj život klidný a pohodový. Umřu bez stresu.
"Nyní," odvětil mi Fihlasa, jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě. Ta odpověď mě zaskočila. Ano, táhlo mě to dolů. Ano, nejraději bych tam hned šla, ale nečekala jsem, že to bude pravda. Nemám dostudovanou ani základní školu, nikdy jsem nepracovala, neměla jsem děti ani kluka. Ani jsem ničeho nedokázala, což beru nejhůř.
"To jako hned?" zeptala jsem se tiše. Na nic hlasitějšího jsem se totiž nezmohla. Hlasivy mi selhaly a já jsem se modlila, abych to vše vzala zpět. Nechci být zajimavá, nechci být jedinečná, nechci vyčnívat z davu, neboť to se většinou nevyplatí. Chci být normální holka, která si normálně zestárne a normálně umře, přičemž mezitím povede normální život. Ale v mém životě nejspíš nebude nic normální.
"A kdy jsi myslela?" podíval se na mě překvapeně.
"No já nevím, já chci čas na rozloučení, na dokončení školy, pak musím konečně někdy uvařit ten dort, jak jsem tátovi slíbila," vzpomněla jsem si na všechno, co budu muset opustit, a najednou se mi obraz rozostřil a já začala rychle mrkat, abych zahnala slzy zase zpátky. Už zase se mi totiž chtělo brečet.
"S mámou se rozloučíš za chvíli, ta na tebe nezapomene. Nikdo, kdo tě měl upřímně rád, nebo by tě měl upřímně rád v budoucnu, protože to tak prostě mělo být, na tebe nezapomene. Ostatní bohužel ano. Takový už je osud," objasnil mi to Fihlasa. Osud. To je tolik zákeřná věc, která ubližuje. Proč někomu daruje život, jinému smrt? Jednomu štěstí, druhému smůlu? Krásu nebo ošklivost? Chytrost či hloupost? Proč je tolik nespravedlivý? A jak je vůbec možné, že má tu moc nám měnit životy?
"Aha. Tak tedy dobře. Můžu otázku? Fungují tam dole mobily?" zvedla jsem trošku obočí a čelo se mi zkrabatilo. Měla jsem celkem strach, že nikdy nebudu mluvit s mámou.
"Neboj se, fungují," ujistil mě s úsměvem. Objal mě kolem ramen a to mi dodalo odvahy. Nevím, jak je možné, že tam fungují mobily, ale nevadí mi to. Musím jít dolů, to vím, a takto budu mít aspoň nějaké spojení s normálním světem. Aspoň něco mě bude držet nad hladinou. Doslova.
Cítím, že se tam dole něco stane. Něco důležitého. Něco, co už se stalo, ale zopakuje se to. Život je jako přesýpací hodiny. Až uplyne, co má, čas se obrátí a každé zrnko spadne zase zpátky.
Zanechte prosím kritiku v komentářích, nebo mi napište do zpráv autorovi. Děkuji moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama