Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 3a

15. července 2011 v 10:15 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Mám zde pro vás pokračování.

"Maminko, mám tě ráda," pověsila jsem se mamce na krk. Ona už věděla, o co se jedná a ačkoli narozdíl ode mě měla čas se na to připravit, brečela jako želva. Já ale brečet nechtěla, teď už ne. Musím být silná a věřím, že se s mámou ještě někdy uvidím. Vytanuly mi na mysl všechny naše spory a teď bych si za ně nejraději nafackovala. Měla jsem být hodnější a víc si užívat toho, co jsme měla, protože teď už to mít nebudu. Nic už nebude jako dřív. Máma mi opětovala objetí, ale pak už mě zase pustila a podívala se mi do očí.
"Holčičko moje, opatruj se a každý večer nám volej, jasné?" řekla po chvíli, ale vím, že kdyby si mohla vybrat, nejraději by šla se mnou. Jsem přece její malá holčička. Slíbila bych jí cokoli.
"Jojo, mami, jasné." Zkusila jsem skrýt, jak moc mě to vzalo, ale bylo to těžké. Cítila jsem, jak si první slza razí cestu po mé tváři. Ani mrkání nepomáhalo. Nakonec jsem se tomu oddala a nechala všechen svůj smutek stékat po tvářích. Třeba jej to vyplaví. Ale spíš ne, tento žal z mých očí již nevyplaví vůbec nic.
A pak už vše utíkalo tak rychle, že jsem to ani nestihla zpozorovat. Rozloučila jsem se s tím mým pejsánkem, který mi omyl celý můj obličej tak, že mi ho olízal, a nevynechal ani brýle, které jsem si později musela celé vyčistit, protože jsem přes ně neviděla zhola nic. Určitě chudáček zpozoroval, jak se věci mají. Byl to chytrý pes, jen trošku uštěkaný, což bych mu všechno odpustila, kdyby mohl jít se mnou. Ale nebylo to možné. Poté jsem se rozloučila také s veškerým zvířectvem, které máme doma. Nakonec jsem zašla za babičkou a i přesto, že jsme se nikdy neměly moc rády, jsem jí dala pusu a uvědomila si, jak moc mi bude chybět. Její věčné výslechy a nadávky. Jak absurdně mi to znělo.
"Připravena?" zeptal se mě Fihlasa, a já jenom neznatelně kývla. "Dobře, pojď, chyť se mě za ruku!" vyzval mě a obrátil dlaň vzhůru.
Jakmile jsem to splnila, pohladil mě po vlasech a mi rázem došlo, že nic se nejí tak horké jak se to uvaří. Někdo mě tam bude mít rád, a že to je fešák. Sáhnul do kapsy, vytáhl ono prasátko, které vídám u otce, stiskl ho v dlani a začal si cosi mumlat pod nosem. Čím déle mumlal, tím méně jsem rozeznávala obrysy, ale už to nebylo způsobeno slzami v mých očích. Teď za to mohlo něco úplně jiného. Až se to najednou jakoby zlomilo a my se rázem ocitli v krásné, přepychově, ale přesto nepřeplácaně zařízené místnosti. Tak jestli toto je ten ztracený svět, tak potěš koště! Toto opravdu není ztracené ani trošku. Vše je krásné, geometrické a jednoduché. Jakoby všechny kousky nábytku, který se tady nachází, vyráběli obzvlášť dobří umělci. Po obou stranách místnosti vedou schody a my stojíme uprostřed obýváku. Jsou tu dvě velké televize - což bych zde, po pravdě, ani trošku nečekala, a také spousta pohovek a křesel.
Mimo jiné je tady taky hodně lidí. Všichni se na mě dívají, jako kdybych spadla z jahody. Nelíbí se mi jejich pohledy, ale asi mi nezbývá nic jiného, než je ignorovat. Všechny do jednoho. Je mi jasné, že se s nimi budu muset seznámit, jestli tady chci vydržet, ale teď na to nemám náladu. Jsem celkem unavená a myslím, že si zasloužím odpočinek.
"Tak pojď," usměje se na mě Fihlasa a mou ruku nepouští, ale naopak mě táhne nahoru do schodů. Opatrně se dotýkám zábradlí, které vypadá nádherně, protože je celé vyřezávané ze dřeva, a já v něm objevuji dokonalé obličeje, které z jednoho úhlu vypadají jinak než z druhého. Normálně bych řekla, že to je optický klam, ale tady mi přijde, že se vážně všichni hýbou, a teďka, teď mám pocit, že na mě jeden obličej spiklenecky mrkl.
"Tam dole, za obývákem je ještě jídelna a kuchyně. Tady nahoře jsou pokoje," vysvětluje mi a už jedny z prvních dveří otevírá. Chodba je velká a poměrně prostorná, ale veškeré dveře, které z ní ústí, ji trošku zmenšují. Někdy si to tady prohlédnu lépe, ale teďka se mi nechce. Nejraději bych si lehla a zůstala takhle až do rána. Ta cesta mě zmohla víc, než jsem si myslela. "Tak tě tady vítám, má drahá nová spolubydlící!" zazpívá Fihlasa, na kterého jsem málem zapomněla, a s rozběhem dopadá na postel proti dveřím. Pokoj to není nikterak velký, ale je tady koupelna, což je jedině dobře.
Musím se tvářit komicky, ale nedá mi to. "Tady jako bydlí holky s kluky? To tu není nijak rozděleno?" ujistím se a trošku se zastydím.
"Má drahá Almiso, zvykej si!" rozhodí rukama a lehne si. Já stále stojím jako zařezaná v těch dveřích a nevím, co si mám myslet. Vlastně ani nevím, na co se mám dívat a jak reagovat. Nikdy jsem nespala s klukem v jednom pokoji, snad jen se svým bratrem nebo otcem, ale to se nepočítá.
"No tak pojď, ne? Jo, tvá postel je ta naproti," ukáže na místo kousek ode dveří, a já tam vážně spatřuji postel. "A támhle" pokračuje "je tvá skříň, tak si vybal a jde se na večeři." Musím se přiznat, že ani nemám hlad, což u mě bývá celkem vzácnost. Nebo aspoň bývala. Teď to vypadá, že se mi změní život komplet od základů.
Pomalým, šoupavým krokem se přemístím k posteli, kufr dám pod její nohy a lehnu si na ni. Místo večeře bych se teď raději prospala.
Fihlasa vstane a sedne si vedle mě. Nechci se na něj dívat, upírám svůj zrak na strop, ale on mě doslova hypnotizuje pohledem. Co chvíli se neovládnu a kouknu na něj. Lehce se usmívá a čeká.
"Dneska bude žralok na smetaně," poznamená naprosto vážně. Dokonce mu u toho ani nezacukají koutky a dívá se mi zpříma do očí.
Aniž bych nad tím jakkoli přemýšlela, odpovím: "Nelži mi, dneska je losos!"
"Jak to víš?" rychle se postaví a udiveně mě sleduje. Zřejmě není normální, abych věděla, co je k večeři, ale prostě to vím. Je na tom něco špatného? Nechce se mi přemýšlet.
"Cože? Co jako jak vím?" Posadím se a koukám na něj trošku překvapeně. Poskakuje kousek od mé postele a rozčileně rozhazuje rukama.
"No, že jsem ti lhal. Teda, já ti nelhal, chtěl jsem si z tebe jenom vystřelit, ale jak je možné, že jsi to sakra věděla?" vypískne a hlas mu přeskočí o oktávu výš. Nepřipadá mi to tak důležité. Znovu se položím a trošku se zavrtím, aby mi pokřupaly záda.
"Já nevím. Prostě jsem to věděla. Prosím tě, nech mě spát, jsem po té cestě nějak unavená a celá rozbolavěná!" prosím ho celkem nepřítomně. Musí mu to v hlavě pořádně šrotovat, že se až divím, že neslyším skřípavé pohyby koleček. Ale možná, možná bych je slyšela, kdybych už neusínala.
"Dobře, dobře. Já ti donesu večeři tady, a až se trošku prospíš, tak si to jenom ohřeješ a sníš, ju?" navrhne, ale na mou odpověď již nečeká a běží pryč. Je rozrušený a možná má i strach. Měla bych z toho špatný pocit, kdyby se mi zase nezavíraly víčka.
Nakonec, ačkoli mě to stálo hodně přemlouvání, jsem vstala, urovnala si věci z kufru do poličky, osprchovala se, vzala si pyžamo a šla si konečně lehnout. Vážně mě to cestování nějak zmohlo. Sice bych ještě měla zavolat mamince, ale ani do toho se mi nějak nechce. Však to počká. A možná jim dá Fihlasa vědět. Stejně je divné, že tady mají holky a kluci společné pokoje. A je tato jediná budova celý podmořský svět? To je divné, protože pokud jsem se dívala dobře, dole v obýváku, společenské místnosti, nebo jak tomu mám říkat, byly jenom děti, tedy, hlavně puberťáci, ale děti tam byly taky. Tipuju tak pěti, šestileté.
Dál jsem se však ve svých úvahách již nedostala, protože jsem usnula. Nerušeným a tvrdým spánkem.
A navíc bych se vám chtěla přiznat, že mám hotovou další povídku. Má pouze něco přes 100 stran a ještě mě na ní čeká spousta práce, ale základ je již hotov. Až zde dozveřejňuji tuto, možná bych začala s tou, kterou jsem nyní dopsala. Ale nevím, jaký má tahle úspěch (je již z víc jak poloviny hotový totiž i druhý díl).
Tak děkuji a doufám ve spoustu komentářů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama