Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 3d

25. července 2011 v 13:04 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Ahoj všem, moc se omlouvám za svou současnou nepřítomnost. Bohužel jsem měla v počítači vir a musela jej přeinstalovat. To také znamenalo velké potíže, kdy jsem ztratila svou povídku a musela ji shánět přes kamarádky. Doufám, že jste vydrželi, a že jste na mě tu chvíli počkali .


"Tak povídej, nic?" snažila se ze mě něco vytlouct Nina. Doslova na mně visela očima a ruce měla opřené o stůl, jako by chtěla okamžitě vyskočit.
"Ne, nic. Asi jsem naprosto obyčejná," rozhodila jsem zvesela rukama, ale bylo to křečovité. Tak dobrá herečka zase nejsem, i když chodím do ochotnického souboru. Vlastně chodila jsem. Teď už je to všechno minulost. Strašná, ale zároveň úžasná minulost. Ach jo, mně se tak stýská. A vlastně ani v tom hraní jsem nebyla dobrá. Taky vždycky průměr nebo podprůměr, ale měla jsem aspoň něco, co mě doopravdy bavilo. Něco, nač jsem mohla být hrdá a nač jsem se mohla těšit.
"Asi ano, asi jsi jenom stejně normální, jako všichni ostatní," viděla jsem, s jakým zklamáním, ale zároveň nedefinovatelnou zlobou to řekli. Zase unisono. Oni jsou jako dvojčata, kterým špatně oddělili mozek. Oba ho mají maličký, stejný a naprosto k ničemu. A teďka vím, že jim nekřivdím.
"Tak tedy pojď, koukneme se ven, ukážu ti Učitelskou ulici a taky zajdeme na Obchodní ulici a na Školní ulici a do parku, souhlasíš?" Co jsem měla dělat jiného, než odevzdaně souhlasit? Svou snídani jsem už dávno dojedla a teďka jsem pouze seděla.
Když jsme vyšly ven z budovy, zalapala jsem po dechu. Nádhera. Všechno bylo mírně zamlžené a rozpité, ale zároveň také tajemné a pohádkové. Okamžitě se mi vybavila pohádka Tři oříšky pro Popelku. Nevím, co mi to na ní připomínalo, ale přišlo mi to všechno stejně nádherné a neuvěřitelné. Jako kdybych byla Popelka, která právě objevila tajemství oříšků. Jejich půvabnou moc. Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že je zde širší ulice lemovaná vysokými skalami, které mi připomínaly hradby přísně střežící zámek. A když jsem se otočila, zjistila jsem, že zase tak daleko od pravdy nejsem. Ona budova, ve které jsem nyní žila, vážně vypadala jako zámek. Nadýchaná, mléčná a neuvěřitelně nádherná. Malé věžičky nahoře vypadaly, jako by nejraději odhodily všechnu vodu pryč a samy se dostaly na povrch a ukázaly světu, jak jsou neuvěřitelné. A neuvěřitelné doopravdy byly. Jejich stříšky tvořily bájná zvířata. Rozpoznala jsem jednorožce, ale ostatní jsem nepoznávala. Na nejvyšší a zároveň největší věži byla socha delfína tak podobná realitě, že jsem si chvíli myslela, že tam doopravdy nějaký delfín leží a odpočívá.
"Jak je možné, že se voda nedostane do ubytovny?" vážně mě to zajímalo, stejně jako to, jestli jsou všechny ubytovny stejně krásné.
"Tato ubytovna je velmi stará, vlastně je patnáctá nejstarší. Všechny ubytovny vznikly ještě za doby, kdy jsme používali kouzla," vysvětlila mi Nina, ale nijak se tím nevzrušovala. Zde tento příběh znají asi všichni, ale nikdo se o to nezajímá.
"A nyní již kouzla používat nesmíme?"
"Ne, tedy, smíme, ale všechny doklady o tom byly zničeny, takže nikdo neví jak. Je zde hodně lidí, co se na to snaží přijít, ale zbytečně. Kletba našich mágů všechno zničila a nyní si můžeme pouze cucat palce." To poslední přirovnání jsem nepochopila, ale pochopila jsem, že se tím nemám dále zabývat. Nina má občas zvláštní způsoby vyjadřování.
Asi po sto metrech jsme se dostaly na ulici, odkud bylo možno vidět dobrých sto padesát různých věžiček. Přesně můj vkus. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že je zde doopravdy pětačtyřicet obrovských budov. Nejsou si podobné, ale všechny jsou přibližně stejně velké. Některé vypadaly moderně, jiné, stejně jako ta naše, pohádkově. Každá byla jiná, ale každá byla hezká. Zde dole lidi vážně mají vkus a vůbec nejsou zaostalí, jak jsem si prvně myslela.
Bez jakéhokoli vysvětlení, jak se do těchto budov lidé rozdělují, jsme pokračovaly dál. Šly jsme po světle šedé cestičce, která se ničím nelišila od našich pozemských chodníků. Vlastně jim byla až groteskně podobná. Pomalou chůzí jsme došli až na další promenádu, jak jsem si ony ulice s budovami pojmenovala.
"Toto je ulice Učitelská, žijí zde všichni z tohoto města, co jsou pracující ve školách, na úřadech, v nemocnicích a podnikatelé. Vidíš támhle ty menší domky úplně na konci ulice? Tam žijí poslíčci," vysvětlovala mi. Všechny domky byly hezké. Ale všechny byly naprosto stejné. Začínalo to těmi nejvyššími, tam asi bydleli lidi na nejvyšších postech, a postupně se domky zmenšovali až do těch, co velikostně připomínaly garsonky. Tam, jak jsem pochopila, žijí poslíčci. Nevím ale čeho.
Prošly jsme celou ulicí, ale nikoho jsme nepotkaly. Až na konci nás pozdravil jeden.
"Ahoj děvčata, copak tady děláte?" zeptal se nás a z jeho oblečení jsem pochopila, že se zřejmě jedná o poslíčka. Na prsou měl vyšitý zvláštní znak papíru a pera, a knoflíčky toho modrého hábitu byly udělány jako prasátka. Vlastně, abych se přiznala, všichni, co tady jsou, mají na sobě nějakým způsobem zobrazeno prasátko.
"Toto je Almisa, ukazuju jí naše městečko," odpověděla Nina, ale z jejího tónu bylo znát, že se jí do toho vůbec nechce a dělá to jenom ze zdvořilosti, nikoli z upřímného zájmu.
"Aha, tak se, dívenky, bavte. Já mám ještě práci." Už chtěl odejít, ale pak se znovu zastavil a ohlédl. "Počkat, říkáš, že toto je Almisa? Ta Almisa, o které všichni už čtrnáct let mluví?" zarazil se a vypadal vážně velmi překvapeně. Něco ho táhlo dál, ale zvědavost ho nutila zůstat a dívat se na mě jako na objekt zkoumání v nějaké laboratoři.
"Ano, to je ona," ozvala se zase Nina, ale nyní s větším zájmem. Snad se chtěla začít vytahovat.
Poslíček mi trošku zvláštním způsobem zasalutoval. Spojil palec a prostředníček a přiložil je k hlavě, jakoby si sundával jakousi neviditelnou pokrývku hlavy, avšak zpátky si ji nevrátil.
Neboť jsem nevěděla, jak reagovat, pouze jsem ho obdařila svým úsměvem, který se na mě dneska již tolikrát snažila použít Nina s Karonem. Zřejmě to stačilo, neboť i on se spokojeně pousmál a pak už nadobro odešel.
"Do háje, kdo jsem!" otočila jsem se již velmi nahněvaně na Ninu. Tato otázka mohla znít stupidně, ale já věděla, že to pochopí.
"Almisa, kdo jiný? Nikdo neobyčejný!" podívala se na mě nezúčastněně. Nemohla tušit, že vím, že lže. A že tu lež dokážu specifikovat.
Velmi dobře jsem uslyšela, kdo jsem, a zarazilo mě to. Takže můj otec byl ředitel hlavní Rady a také jediný člověk za posledních dvacet tisíc let, který dokázal ovládat aspoň malá kouzla? A všichni ode mne očekávají, že svedu to samé, co on? Tak toto nadání oni chtějí, abych měla! Ale, to přece není pravda! Tak dobrá já nejsem.
Cink, cink.
Ozval se můj nejmilejší zvuk, který ve svém starém mobilu mám. Prvně jsem se lekla, ale poté zašátrala v kapse a už jsem svého mobila držela v ruce. Podívala jsem se na displej a zarazila se - zase.
Volá Vám Nikol


Nyní jsem zjistila, že to není nejnovější verze. Bylo to ještě mockrát předěláváno, ale nedá se nic dělat... BOHUŽEL!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama