Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 3e

5. listopadu 2011 v 10:27 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Jelikož jsem hrozná, tak jsem zde nedala pokračování. Přiznám se, že mi bylo líto, že někteří řekli, že se jim to rozhodně nelíbí, ale nenapsali mi proč. A co mám zlepšit. Ale nakonec si říká - co na tom záleží? Zveřejňuju to pro lidi, kteří se nudí a chtějí se pobavit. Takže odedneška přizdávám pokračování. Těšte se, přátelé!!! :)


"Niki? Co potřebuješ?" nahodila jsem co nejhezčí a nejklidnější tón, jaký jsem v tu chvíli svedla.
"Jak co potřebuju? Měla bys mi něco vysvětlit. Kde jsi? U vás doma jsem nikoho nezastihla a nikdo o tobě nemluví. Dokonce když se o tobě zmíním, všichni si poklepou na čelo. Já to nechápu! Kde sakra jenom jsi? A dochází ti, že budeš mít neomluvené hodiny? A že…" tady jsem jí už musela stopnout. Ani neví, jak jsem byla ráda, že si mě pamatuje!
"Niki, Nikuško, Nikiku! Briketko! Ani nevíš, jak jsem ráda, že si mě pamatuješ! Sice jsem dosti překvapená, že si mě pamatuješ pouze ty, ale to je fuk. To je všechno jedno." Byla jsem tak nadšená! Tak přeci jen mě někdo měl rád! Někdo si na mě vzpomněl.
"Ok, ok, super, ale jako, kde jsi? A prosím, neříkej mi Briketo! Víš, jak to nesnáším." Už podle hlasu jsem poznala, že je dosti zmatená. Zřejmě stála někde na ulici, neboť jsem v pozadí slyšela hluk aut. Dokonce jsem teďka zaslechla sanitku a věděla, že Nikča kreslí nohou čtyřku na chodník. To byl takový její zvyk. Prý, ať v té sanitce příště nesedí ona.
Mně se po ní stýskalo. Sice toho vždy hodně namluvila a většinou to byly totální blbost, a pusu měla prořízlou a uměla svými slovy hodně ublížit, ale měla zlaté srdíčko. Vlastně stále má.
"Dobře, to by bylo na dlouhé povídání. To by ses nedoplatila. A ani nevím, jak to zformulovat. Jestli chceš, napíšu ti dopis, souhlasíš?"
"Ano, jasně, no, souhlasím, co mám taky dělat jiného? A tam mi všechno vysvětlíš? A proč nepřijdeš a nevysvětlíš mi všechno naživo?" Musím uznat, že to byla logická otázka. Ale jak jsem na ni měla odpovědět?
"To prostě nejde. Všechno ti napíšu. Ale jednu věc bys možná měla vědět už teď. Nikdy mě už neuvidíš. Ty, ani nikdo jiný. Sakra!" kopla jsem do náhodně ležícího kamínku, ale nevšimla jsem si, že patří k chodníku a jako malinký kamínek pouze vypadá. Málem jsem si ukopla palec. Tiše jsem zaklela a zase se zkusila soustředit na hovor, který jsem stále vedla.
"Jak to, že tě neuvidím? To jako ani nepřijdeš na oslavu mých narozenin? Jak to? Ale tys mi to slíbila!"
"Promiň," bylo mi do breku. Tak jsem hovor rychle položila. Nesmím brečet! Kdyby mě viděla brečet Nina, a měla nějakou blbou poznámku, asi bych jí rozbila ten její zobák! A že ona by měla blbou poznámku. Už teď jsem poznala, že to je vypočítavá mrcha.
"Almisko, copak se stalo?" usmála se na mě sladce. Sakra, jak je možné, že se tu nerozpustí? Vždyť ona je jako z cukru! Přesládlé růžové líčka a platinově blonďaté vlasy. Panenka barbie. Všechno na ni sedělo! I postavu měla dokonalou.
"Nic se nestalo, jdeme dál?" zatlačila jsem slzy hodně hluboko a pokusila se o nerovný úsměv, který jasně naznačoval, ať drží klapačku a krok.
"Tak dobře, takže se koukneme na Obchodní? Víš, ale nemáme moc času, takže skočíme jenom do pár obchůdků, doufám, že ti to nebude vadit." Zase se na mě slaďounce usmála a objala mě kolem ramen. Naštvaně jsem její ruku ze sebe střepala, ale to jí vůbec nevadilo. Stejně se na mě dál křenila jako blázen.
"Já nerada nakupuju," odvážila jsem se nenápadně naznačit, že bych raději tuto ulici jenom rychle přešla.
"Ty jsi divná, ale dobrá, přesto něco málo jednoduše koupit musíme. Ať se ti to líbí, nebo ne!" Doufala jsem, že tentokrát ten svůj dvoupatrový úsměv nepoužije. Snad poprvé bylo mé přání vyslyšeno. Ukázala mi totiž jenom jednu řadu jejích perfektně rovných a bílých zubů.
"Super."
Šly jsme skoro neslyšně. Nikde nikdo nebyl, což mě překvapilo, ale nechtěla jsem se ptát. Zeptám se raději skrčka, teda, Fihlasy. Měla bych si pomalu zvyknout říkat mu jménem.
"Musíme ti koupit uniformu. Do školy, chápeš, ne?" podívala se na mě Nina tázavě.
"Nikdy jsem nemusela mít uniformu!" zděsila jsem se. Jestli budu muset mít sukni, budu vraždit! A to myslím vážně.
"Bude se ti líbit, věř mi!" prozkoumala mě ještě jednou pohledem a zase se usmála. Fakt už jsem na ten její úsměv alergická. V současné chvíli bych myslím byla alergická i na kukuřičné lupínky, které jinak bezmezně miluji a jsem jim věrná.

A byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, co si o tom myslíte. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama