Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla 3f

6. listopadu 2011 v 9:45 | Almisa |  Chilmag: Odkaz Ochranného kouzla
Máme tady pokračování. Doufám, že se vám bude líbit ;).

Když jsme vešli do jednoho z mnoha malinkých obchůdků, které se na této ulici nacházely, nestačila jsem žasnout! Asi to byly školní uniformy, ale jaké! Jako školní uniforma tu bylo uděláno snad všechno. Od tepláků až po svatební a plesové šaty.
"Víš, možná bys měla vědět, že zde se musí chodit v tomto oblečení. Nepoznáme se, a kdyby se zde objevil někdo, kdo sem nepatří, tak by to mohlo mít katastrofické následky," vysvětlovala mi Nina. "Moc lidí oblečení s prasátkem nenosí, proto je máme jako znak. Ač bych tedy dala přednost delfínům."
"Jasně, to chápu, tak tady si asi vážně něco vyberu, ale co mám dělat se svým starým oblečením?" přeptala jsem se. Moc jsem si ho nevzala, ale stejně jsem ho nechtěla jen tak vyhodit. To by totiž znamenalo, že se musím už úplně zbavit svých hmotných vzpomínek na domov tam nahoře, a na to sem stále ještě nebyla připravená.
"To si schovej, kdybys někdy musela na pevninu, tak ti poslouží," odpověděla rychle Nina. Možná až moc rychle. Podezíravě jsem si ji prohlédla, ale ona odběhla pryč a tak jsem se za ní vydala, aby se mi neztratila.
Jako první jsem se šla podívat k riflím. Byly to naprosto normální rifle s výšivkami na předních kapsách. A co jiného tam mohlo být vyšito, než kouzelné prasátko, jehož ocásky se táhly dozadu, spojovaly se u zadního švu a tvořily tak jakousi ozdobu, která vypadala prostě famózně. Kalhoty tu měli ve všelijakých barvách, od bílé, přes růžovou, modrou, šedou, zelenou až po černou a zlatou či stříbřitou. Vzala jsem si šedé se stříbřitými nitkami a šla si je zkusit. Padly mi jako ulité. A to mi vždycky prodavačky říkaly, že mám nekonfekční postavu a nic na mě nemají!
Vyšla jsem z kabinky a prošla se po imaginárním molu, na konci jsem udělala pózu jako modelky, otočila se, a když jsem došla zpátky ke kabince, vybuchla jsem smíchy. Ačkoli nakupování nemám ráda, protože si vždy ve všem připadám jako velká tlustá brambora, tady se mi líbilo.
"Vypadáš dobře, a to já neříkám často!" usmála se na mě Nina, a mě to snad poprvé za dobu, co ji znám nevadilo. Seděla v křesle a těkala pohledem ze mě na své nehty a zase zpátky. Prostě dokonalá panenka Barbie!
"Vezmu si tyhle a ještě ty modré s těmi nenápadnými zlatými flíčky, jo, ty, a ještě ty černobílé. To by myslím zatím mohlo stačit, ne?" podívala jsem se na ni sladce, a ona opravdu brala vše, co jsem jí řekla, a dávala to do prostorného košíku.
"Teďka trička, souhlasíš?" podívala se na mě a já nadšeně přikývla. Jestli jsou tady všechny věci tak krásné, tak mi nevadí ani nakupování. Protože ač se nechci vychloubat, nevypadám v tom špatně.
V obchodu byly prodavačky, ale nevšímaly si nás. Světlo, u kterého jsem nevěděla, odkud přichází, působilo přirozeně a celý obchod vypadal velmi vesele. Možná to byl způsob, jak zapůsobit na zákazníky, aby zde utratili co nejvíce peněz.
Triček tady bylo přehršle. S dlouhým rukávem, krátkým, na tlustá ramínka, tenká ramínka, bez ramínek, topy, no prostě všechno, na co jsem si vzpomněla.
Vzala jsem si deset triček s dlouhým rukávem, deset s krátkým, pět tílek, tři slavnostnější, dva, co vypadaly na diskotéku nebo jinou zábavu, pět topů, které jsem doma nosila na cvičení a čtyři trička, u kterých jsem odmítla určit, kam patří, ale prostě se mi líbila. Na každém byla vepředu vyšita dva prasátka, jejichž ocásky se zase táhly dozadu, kde tvořily složité, ale nádherné pletence. Všechna trička byla úchvatná, ale jistě velmi drahá.
"Nino, ale já nemám žádné peníze!" povzdechla jsem si a chtěla všechny věci zase vrátit. Je zvláštní, že jsem si na to vzpomněla až teď.
"Ty jsi jeden z nejbohatších lidí vůbec, tak jaképak copak! Ty snad nevíš, kolik peněz ti zanechal otec?" podívala se na mě opravdu velmi překvapeně. Možná uvažovala, jak by se to dalo zúročit v její prospěch.
"Ne, tatínek taky není bohatý," chtěla jsem jí vysvětlit, ale zarazila jsem se, protože po slově "bohatý" dostala Nina záchvat smíchu.
"Tvůj otec že není bohatý? Tak to je dobrý vtip, to až povím ostatním!" vyrážela ze sebe mezi vzlyky smíchu.
Otočila jsem se a šla si vybrat nějaké tepláky. Vážně nepotřebuju poslouchat, jak se mi vysmívá.
Vzala jsem si pět kraťas a stejný počet tepláků. Byly zde stejné vzory, jako na riflích.
"Promiň, prostě to byl dobrý vtip," omluvila se mi Nina. "Budeš potřebovat šaty."
"Já? Šaty? K čemu, prosím tě?" koukla jsem na ni v rychlosti, ale myslela to vážně.
"Na plesy a obřady," řekla, jakoby nic. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem to mluví, ale už jsem se neptala. Nechtěla jsem se zase ztrapnit. Toho už pro dnešek snad i stačilo. Připadala jsem si tady strašně cize. Nic jsem nevěděla a to vědomí mi moc nepomáhalo.
Vybrala jsem si dvoje delší, krásné šaty. Jedny byly zlatavé a ocásky prasátek tvořily zapínání vzadu na zádech, a druhé byly světlounce modré, jako obloha na jaře s lehkými bílými obláčky, a tam byly ocásky prasátek jako stužka přes pas. Oboje šaty byly překrásné a seděly mi. Pak jsem si vzala troje neformální, krátké šaty, které bych klidně nosila i do školy na zemi a troje krátké šaty akorát do kina nebo na nějakou oslavu. Na všech šatech byla jakýmsi originálním způsobem vyobrazena prasátka.
Pak jsem si vybrala elegantní i trhlé kloboučky a jiné pokrývky hlavy, a šátky, na kterých jsem byla závislá i doma na zemi.
"Myslím, že máme všechno!" svěřila jsem se Nině.
"Hm, ještě nemáš spodní prádlo, nebo ty snad chodíš naostro?" Nyní jsem zčervenala.
"N-ne, jo, teda, ne, já si nějaké vyberu, počkej," vykoktala jsem ze sebe a za svou červeň jsem se zastyděla ještě víc. Kdo se v dnešní době červená, když se zmíní spodní prádlo? To jsem doopravdy sto let za opicemi?
"Já už to půjdu zaplatit, jo? Přijď k pokladně." Odkývala jsem jí to a spěchala pryč.
Když jsem se vrátila, už na mě čekala u pokladny. U nohou jí leželo nepřeberné množství tašek, které byly nacpané mým novým oblečením. Položila jsem na pultík své budoucí spodní prádlo. Nikdo na to nijak nereagoval.
"Všechno?" zeptala se asi dvacetiletá blonďatá prodavačka za pultem. Ale já každému roky přidávám, takže kdo ví, kolik jí ve skutečnosti bylo let.
"Ano," odpověděla Nina. Veškerou konverzaci jsem se rozhodla přenechat na ni, ona už tu je přeci jenom déle než já!
"Budete platit hotově?"
"Nikoli, napište to prosím na Almisu, dceru Bolema," usmála se sladce Nina.
"Vy jste Almisa?" otočila se na mě prodavačka a já překvapením poskočila. Promluvila na mě tak nečekaně, že mě to až vylekalo.
"No, ano, vy mě znáte?" zeptala jsem se a snažila se rozpomenout, jestli už jsem někdy s touto osobou hovořila. Nemohla jsem si však vzpomenout.
"Ale jistě, tady vás znají všichni, už čtrnáct let se nemluví skoro o ničem jiném. Doufáme ve vás! Tak se dobře bavte, děvčata," zasmála se prodavačka bezstarostně a já chytla do každé ruky asi deset tašek a šla pryč. Ještě jsem uvažovala, jestli jí nemám něco říct, ale pak jsem se rozhodla, že ne. Nina jí taky nezdravila.
"Chceš jít pěšky?" přeptala se mě Nina. Brala jsem to jako dosti hloupou otázku, ale protože jsem nevěděla, co jiného jí říct, tak jsem jí gestem připomněla asi stokilogramovou zátěž, kterou nesu v rukách. Pouze přikývla a řekla, ať se jí chytnu. Když jsem to udělala, věděla jsem, že vytáhne prasátko a přemístí nás.
Přesun to byl stejný, jako jsem již jednou zažila, ale pořád mi to přišlo neskutečné! Zvlášť, když jsme se ocitli nosem asi čtyři centimetry od dveří do mého pokoje.
"Promiň, nemůžu nás přemístit rovnou dovnitř, to prostě nejde. Ale takhle to snad stačí, ne?" zeptala se.
"Jasně, možná moc blízko," odpověděla jsem, ale stále se koukala rovně před sebe. Tedy, nijak daleko jsem nedohlédla. Asi pět centimetrů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 14:43 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama